ČNB vydává od roku 2003 dvakrát ročně výzkumný bulletin, který shrnuje výstupy vybraných výzkumných prací ve formě krátkých článků. Jeho cílem je populární formou přiblížit výsledky výzkumu ČNB širší veřejnosti. Aktuální číslo bulletinu se zaměřuje na potenciální slabiny té části regulace kapitálu bank, která je citlivá vůči riziku, a jejich implikace pro finanční stabilitu a makroobezřetnostní politiku. Tomuto tématu je třeba věnovat významnou pozornost, protože v rámci kapitálové regulace stanovuje ČNB pravidla pro výpočet kapitálových požadavků vůči bankám, což má přímý dopad na jejich schopnost absorbovat neočekávané ztráty v případě nepříznivého ekonomického a finančního vývoje.
Současná pravidla regulace, známá jako CRD IV/CRR, umožňují stanovovat kapitálové požadavky k úvěrovému riziku pomocí přístupu standardizovaného (STA) a/nebo přístupu založeného na interních modelech (IRB) [1] Zatímco přístup STA zohledňuje typ poskytnutého úvěru, případně jeho externí rating a kvalitu jeho zajištění, přístup IRB je založen na interním ratingu stanoveném bankou a bere v potaz rizikovost, jak je dle jednotlivých tříd aktiv vnímána v daném ekonomickém prostředí. Při jeho používání tak banka kapitálové požadavky odvozuje z vlastního posouzení rizikovosti příslušného úvěrového portfolia, tj. na základě vlastních modelových odhadů rizikových parametrů, které vstupují do výpočtů kapitálových požadavků.
Za hlavní výhodu přístupu IRB se považuje vyšší citlivost kapitálových požadavků na rizikovost úvěrových portfolií banky, která přispívá k lepšímu řízení rizik. Nicméně řada mezinárodních studií a nadnárodních regulatorních organizací upozorňuje také na potenciální slabiny současného pojetí přístupu IRB, které mohou vést k nedostatečně obezřetnému hodnocení rizik. Tyto studie uvádějí, že v odhadech rizikových vah [2] převládají značné rozdíly, a to jak mezi zeměmi, tak i mezi jednotlivými bankami.[3] To může znamenat, že teoreticky obdobnou míru rizika posuzuje každá banka do jisté míry odlišně. Některé studie pak poukazují i na to, že odhady rizikových vah, přiřazených jednotlivým aktivům, nemusí odrážet skutečné riziko daného aktiva, tj. že může docházet k jeho podhodnocení. [4]
Potenciální slabinou přístupu IRB je pro něj charakteristická procykličnost. Ta spočívá v tom, že v příznivé fázi hospodářského a/nebo finančního cyklu[5] dochází k poklesu pravděpodobnosti selhání dlužníka (dále jen PD, dle anglického Probability of Default) a s ní klesá i riziková váha stanovená modelem banky. To za jinak neměnných okolností vede k nižším kapitálovým požadavkům. V nepříznivé fázi cyklu je to naopak. Tento problém do určité míry kompenzuje využití tzv. metody Through the Cycle, podle které banka nestanovuje rizikovou váhu dle výše PD v daný moment, ale tento parametr v rámci cyklu vyhlazuje. Regulace pro interní modely bank doporučuje pracovat s délkou cyklu kolem osmi let. V případě finančního cyklu ovšem literatura dokládá jeho výrazně delší dobu trvání (až kolem 20 let).[6] Pokud je cyklus delší, než je jeho délka předpokládaná v interních modelech bank, pak rizikové váhy stanovené dle přístupu IRB získávají právě onu výše zmíněnou procyklickou vlastnost.
Výsledky výzkumu ČNB v oblasti kapitálové regulace, která je citlivá vůči riziku, shrnuje aktuální číslo bulletinu ve třech krátkých článcích. Závěry jednoho z nich jsme představili již v jednom z předchozích blogových příspěvků. Další dva články se věnují analýze procykličnosti rizikových vah a vlivu uvolněné měnové politiky na rizikové váhy domácích bank, které používají vlastní interní modely.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV