Jak rychle naklusal premiér do Bruselu, aby oznámil, že se konečně bude měnit politika a vztah Česka k EU, se dá přirovnat k přísloví „ je nutno kout železo, dokud je žhavé“. Kolonizace vždy znamenala zánik státu, království či jiného, původního státního zřízení. Upadala kultura i vzdělanost, z místního obyvatelstva se nadělali občané druhé kategorie nebo rovnou otroci a neposlušní nebo nepotřební se vybili nebo nechali zemřít hlady. Prachsprosté kolonizaci se dávali různé vznešené „ideové“ názvy - dnes mocní kolonizátoři „bojují za demokracii“ v rámci „globalizace“.

Lidstvo  se nemění a mocní kolonizátoři užívají stejné metody odjakživa. Někde jde kolonizace bez krve, někde se musí neposlušní odpůrci  kolonizace nejdříve povraždit.  Dějiny přepisují vítězní kolonizátoři a paměť národa se násilně gumuje a přepisuje. Především se kolonizátoři  zásadně neptají na názory původního obyvatelstva – a proč taky, to žádného kolonizátora nikdy nezajímalo, především je vždy zajímalo,  jak dalece na kolonii vydělají.  Na každé dobyté území dosadí své lidi, buď z původního obyvatelstva – ti pracují nejlépe, protože znají dokonale místní zvyky a jsou dobře navázaní na mocné původního  obyvatelstva. S dosazením cizince do vládních míst byly vždy problémy – to kolonizované obyvatelstvo snášelo hůře. „Místním“ se lépe dařilo „přesvědčit“  své obyvatelstvo o potřebnosti změn,  „zcivilizování“ původního obyvatelstva, pro co je příhodnější název – zotročení. U nás  v Česku  dokonce na vygumování paměti a dějin národa máme  ÚSTR.

Nejhorším „nepřítelem“ kolonizace je lidové referendum, k němuž nemůže dojít, protože nejde o budování demokracie, ale upevňování vlády kolonizátorů, kterým demokracie překáží – jim vyhovuje totalita a jiné podobné režimy. Všelidovým referendem by byli především  ohroženi dosazení mocní, kteří kolonizátorům zdařile pomáhají. Nehledejme složitosti tam, kde nejsou.  „Složité“ je to pro vlády, jak vysvětlit kolonizaci vlastnímu obyvatelstvu, zvláště, jedná-li se o dosud suverénní a soběstačný stát, protože kolonizace sebou mimo jiné nese i devastaci původního státního zřízení, nefunkčnost státních orgánů, chudnutí původního obyvatelstva, zničení výrobních zdrojů a prostředků,  včetně zničení zemědělství. Bohatství země se odváží jinam, čímž místní obyvatelstvo přichází o práci, suverenitu a soběstačnost. Kolonie se musí stát na kolonizátorech závislá. Kolonizátoři napumpují do zchudlého státu i občanů své peníze, čímž je zadluží – a dluhy se musí splácet i s úroky. Nakonec,  zcela zchudlý , zadlužený a zdevastovaný stát  začne platit majetkem, prací takřka zdarma  a vlastním územím. Kolonizace se nově nazývá – globalizace, což  „zní“ podstatně lépe.

Není třeba se zabývat všemi detaily a podrobnostmi kolonizace, jak je nám vnucováno médii i politiky, protože jde jen o mlžení faktů a skutečnosti, že se neděje něco, co se děje. A kolonizátoři postupují dál, v rámci „sjednocené EU“ a „demokratizace“ celého světa, ať  s tím původní obyvatelstvo souhlasí nebo ne. Když ne,  moderní  metodou se stává  uměle vyprovokovaná a osvědčená „revoluce“, kdy chtějí revolucionáři „demokracii“,  pod kterou se schovává kolonizace. A o co jde především a vždy – je zisk, jak do vlastní kapsy politiků, kteří kolonizaci dovolili, ale především zisk pro samotné kolonizátory.

 Problém nastane, až kolonizátoři zjistí, že si vzali větší sousto, než stačí zvládnout. Na to dojela nejedna „velká říše“. Rozbitím a devastací velkého množství států, které dosud a bez kolonizátorů celkem slušně prosperovali, dojde k velkému počtu chudých, nezaměstnaných a hladových. Čím je těchto obyvatel v  koloniích více, hrozí zřícení „velkých říší“.  Otázkou je, jak se  to v budoucnu vyřeší. Zda se kolonizátorům podaří udržet mír tím, že  v něčem ustoupí původnímu obyvatelstvu  v koloniích a  nenechá je padnout nebo rozpoutá další světovou válku, do které nažene převážně kolonizované obyvatelstvo, kterého se tímto zbaví, včetně narůstajících problémů s ním. Tedy kam s ním – no přeci do války! Stejně jsme přelidnění, že?

Další otázkou je, jak se zachovají dosazené vlády v koloniích. Mohou být „poslušné“ a nechat se snadno vodit za provázky, jako třeba v Česku, což může být i důvod, aby válce nebo revoluci zabránily, ale tento bohulibý čin na naše politiky nesedí, vzhledem k jejich chování, kdy EU lezou do zadnice více, než je zdrávo. Kdyby tomu tak bylo, naše nová vláda by nelezla hned do Bruselu, aby oznámila, že se konečně! mění naše  politika vůči EU tak, že našim politikům ze zadnice EU čouhají jen špičky bot. Stále více je jasnější, proč ČSSD ustoupila z církevních restitucí a zruší dodatek Lisabonské smlouvy. Zanedlouho se budou potichu odstraňovat sochy T.G.Masaryka a Beneše, už na to máme i zcela připraveného ministra . Ale politici nic jistého nemají, protože  do hry mohou vstoupit i opomíjení občané, kteří přišli o vše – ti mohou být dokonce velmi snadno zneužitelní. Vždy a především, ale bude záležet   na rozhodnutí „velkých říší“, které se na místní poměry moc neptají - hlavně, že vlády poslouchají a v koloniích je relativní klid. A my se jen modleme.  Buď to půjde v klidu nebo násilím – vyberte si, karty jsou rozdány. Názornou  a malou ukázku nám předvedli  v Československu a jeho  mírumilovným rozbitím na dvě části – v rámci globalizace, že? a následnou poslušností našich politiků, kteří udrželi kolonii Česko v míru a klidu. Teď postupují na Ukrajinu. Jenže Ukrajina není hračka jako Česko.

„Obdivuji“  nadšení našich médií i některých politiků, jak snadno se „podařilo“ odstranit Janukovyče,  přičemž Tymošenková vyzývá k dalšímu boji, tedy k dalším mrtvým.  Naprostým idiotizmem je  konstatování médií i některých našich politiků, že Rusko bylo poraženo. Možná, že zde bude platit, že moudřejší ustoupí, ale zadarmo to rozhodně nebude. Tento „vítězný mezičas“ může být také  i klidem před bouří.  EU si vzala ohromný žvanec, který nemůže spolknout a díky vlastní politice má spousty vlastních problémů.  Její politikou  rostou  zástupy nezaměstnaných a chudých, chudnou celé státy. A zapomíná se ještě na jednu věc. EU na tom může být daleko hůře, než nám média říkají. Politici v evropských státech to zvorali a budou se uchylovat pod křídla EU a hledat „ochranu a záchranu“. To, co se děje na Ukrajině, se může zanedlouho týkat celé Evropy  a modleme se, aby k tomu nedošlo – ohnisek je dost i lidí, kteří nemají co ztratit. Není důvod k radosti, když se  mohou střetnout „velké říše“, ale vždy to odnesou především  nevinní.

A obdivuhodné je, jak se naši politici vměšují do politiky na Ukrajině, když nezvládají  situaci  ani u nás, kdy neví, co se jim děje na vlastním dvorku, kdy jejich krátkozrakost je přímo pověstná a politickou a státnickou moudrost,  vyměnili za přízemní hrabivost , diletantizmus i mocenský a slouhovský  idiotizmus, kdy jdou často proti vlastním občanům, jejich vůli a přáním.