Ti ostatní jsou velice rádi, že Rusové vzali řešení do svých rukou. Podle mého vkusu tak mohli udělat už dávno a ušetřili by své soukmenovce na Ukrajině mnohého utrpení a některé i neodčinitelného neštěstí. Neslyšel jsem Putinův projev k lidu Ruska a veřejnosti světa, ale prý i on se vyjádřil podobně. Onou poslední kapkou mohl být kupříkladu už zločin v Domě odborů v Oděse. Správně to vyjádřil Štěpán Kotrba, že Rusko čekalo dost dlouho. Na co, to ať si čtenář laskavě najde na webu ZDE.

Za celou dobu sedmi let se nenašel na Ukrajině opravdový státník, který by se alespoň pokusil problém ruské menšiny ve svém státě řešit. Nebylo to samozřejmě snadné. Střetávaly se neobyčejně komplikované vztahy mnoha účastníků, mnohdy i nezvaných. Ovšem v zásadě šlo o střet dvou principů mezinárodních vztahů. Chtělo by se dokonce napsat mezinárodního práva. Leč o právu se dá hovořit jen tam a tehdy, když vyhlašovatel právních norem si dokáže zajistit jejich dodržování. Což bylo vždycky nesnadné všeobecně zajistit, a dneska prakticky vyloučené.

Bylo potřebné v konkrétní situaci řešit střet principu nároků, alias „práva“ národů na sebeurčení s principem územní nedělitelnosti státu. Jsem víc jak přesvědčen, že v době postupující globalizace ten druhý spěje k pomalé smrti. Podotýkám ovšem přirozeně pomalé, a ne ještě k tomu urychlované nějakou tou „eutanázií“ nedočkavých federalistů v EU, či jiných inženýrů všelidských vztahů.

Jak se sportovně říkává, míč je teď na straně vládců Ukrajiny. Pokud se jim podaří zajistit kontrolu nad svými nacionalisty ba spíše nacisty tak dobře, že nezačnou útok proti ruské armádě, mají všichni vyhráno.

Občané obou odtrženeckých republik se mohou, snad i pod mezinárodním dohledem svobodně rozhodnout, v jakém formátu svého regionu chtějí v rozhodné většině, a ne jenom jejich nejaktivnější příslušníci, žít. Jsem přesvědčen, že jejich rozhodnutí nakonec bude respektovat i Rusko, které je zatím vzalo pod svou ochranu.

V takovém případě by nakonec vyhráli všichni zainteresovaní a reálně rozhodní. Dokonce i ta Evropa, jíž se problém týká jenom okrajově a nemá prakticky žádnou možnost ovlivnit střet Ruska s USA o Ukrajinu, která na něj nejvíc doplácí. Rusko by dokázalo, že se umí postarat o své krajany, když jim hrozí existenční nebezpečí. Ukrajinci by se zbavili vředu, který je pro ně dlouhodobou noční můrou a USA jako vždycky na tom dokáže vydělat. Jediným „poraženým“ bude s vysokou pravděpodobností Evropa, protože ta naopak nedokáže svou mezinárodní politiku vést všemi nabízejícími se vektory.

Nejvíc pak prohraje tehdy, když dovolí, aby její sebestřední a do své nebetyčnosti zahledění „neschopníci“, prosadí své fantaskní vize o vůdcovství světa ke klimatické záchraně i přes vlastní sebevraždu. Ti všichni, kdo se až fanaticky angažují, mimo jiné i v tom „zeleném osudu, či „resetovém třesku“, by měli pamatovat na základní zákon každého lidského snažení, který zní: „Všechno nakonec vždycky dopadne jinak, než bylo zamýšleno“.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele