Ze zamýšlené větší rekonstrukce vlády, o níž se mluvilo po podzimních volbách, zůstalo ubohé torzo zřejmě vynucené balancováním vlády nad stojedničkovou propastí. Obtížně zpochybnitelná je pouze nominace Zbyňka Stanjury na post ministra dopravy. Jde o dlouholetého politika, s jehož prací a výsledky jsme konfrontováni přes deset let. Prošel nespočtem různých typů voleb, osm let byl primátorem Opavy, stejně dlouhou dobu radním Moravskoslezského kraje. Svým způsobem jde o ideální politickou kariéru – zdola postupnými kroky vzhůru. Je svázán s regionem, který trpí špatnou dopravní dostupností, do Prahy cestuje vlaky, takže má přímou zkušenost s výsledky české dopravní politiky. Může být dobrým i špatným ministrem, ale jeho předpoklady lze jen těžko zpochybnit.

Zato nad dalšími dvěma nominacemi zůstává rozum stát, zejména nad kvalifikací Karolíny Peake na post ministryně obrany. Nejde o to, že není spojena s armádními kruhy – to by mělo být v demokratické společnosti žádoucí, aby se armáda nevymkla civilní kontrole. Není přece příliš troufalé, abychom chtěli po správkyni resortu, aby se o něj dlouhodobě zajímala, aby rozuměla alespoň zvnějšku jeho práci. A to tak, aby se nemusela téměř ve všem spoléhat na poradce, aby rozuměla souvislostem a technickým parametrům přezbrojování, které armádu čeká. Údiv vzbuzuje ten, kdo v takové situaci nominaci přijímá, stejně jako ten, kdo ji předá prezidentu ke jmenování.

Co se týče třetího nováčka, Petra Mlsny, je situace ještě podivnější.

Není a nemůže být normální, že se členem vlády stává zcela neznámá postava. Člověk, o jehož politických názorech a politické minulosti nevíme téměř nic. Může být odborníkem v oblasti legislativy, ale spolu s ostatními členy vlády přece rozhoduje o závažných otázkách. Možná bude dokonce vybírat dodavatelskou firmu pro Temelín.

Rozhodně skončila rekonstrukce hodně zvláštně. Vzbuzuje hned na začátku skepsi, což není pro důvěru v demokracii zrovna výhoda.

Stanislav Balík, vedoucí Katedry politologie FSS MU Brno, MF Dnes, 12. prosince 2012