O studenou válku nejde v žádném případě. Ta totiž měla příliš jasný a jednoznačný obsah. Šlo ve skutečnosti o všesvětový boj proti šíření komunismus ze Sovětského svazu. Vznikem SSSR se totiž na glóbu poprvé objevila reálná alternativa ke všem do té doby v dějinách lidstva uplatňovaným druhům mocenské nadvlády.

Po celou historii byly všechny komunity, etnika, regiony a konečně státy ovládány menšinou. Buďto údajně z milosti bohů, či Boží, nebo jiných, převážně dědičných důvodů a v neposlední řadě i díky obrovské převaze bohatství, jímž vládnoucí menšiny disponovaly. Vznik sovětismu byl hozenou rukavicí všem dosavadním mocenským strukturám a nebylo proto divu, že se spolčily k jeho likvidaci. Sovětismus přinesl velice reálnou možnost zbavit svět všech těch dosavadních, zrůdných mocenských skupin, nárokujících si právo nejen skoro na veškerý majetek svých společenství, ale především na nadvládu nad celou komunitou. Dosavadní světapáni proto museli udělat všechno, aby si svou moc udrželi, takže rozpoutali tak zvanou studenou válku, čti zničení komunismus.

SSSR byl ale už příliš silný nepřítel a se vznikem zbraní ohrožujících veškeré živé na planetě nějaký ostrý, definitivní střet s ním hrozil zničením života na planetě. Proto měla studená válka za druhé jasná pravidla. Jinými slovy, v dobách její existence platily, skoro ortodoxně, zásady mezinárodního práva. A to nejen smlouvy mezi oběma velmocemi, ale i všesvětové dohody, deklarace a jiné mezinárodní dokumenty.

Zmíněné dva důvody jsou pro mne dostatečným důkazem pro přesvědčení, že v současnosti nejde o novou studenou válku. ZATÍM. Budoucnost ČLR může totiž tento stav zvrátit. V současnosti existuje na planetě, až na marginální výjimky, jeden společensko-politický systém. Takže o nějakém zadržování až likvidaci komunismus nemůže být řeč.

To, oč dneska opravdu jde, se dá nazvat válčením o nové rozdělení světa do sfér vlivů nejmocnějších globálních sil. Je to situace dosti podobná atmosféře Evropy a jí tehdy ovládaného světa, před první velkou válkou na počátku minulého století, která nevím proč, byla nazvána První světovou válkou. Při čemž se válčilo pouze na území Evropy. Takže zmíněný pojem je spíše výrazem pýchy Evropy, jejíž velmoci si mezi sebou rozdělovaly skoro celý zbytek světa, takže bitku mezi sebou prohlásily za světový konflikt.

Po rozpadu SSSR lidstvo promrhalo obrovskou příležitost. Přesněji řečeno tradiční světovládné skupiny prokázaly, že jejich primárním zájmem není mírový život lidstva, ale nové přerozdělení mocenského vlivu na planetě.

V současnosti je ale situace zásadně odlišná, od té, jež existovala na počátku minulého století. Již za tak zvané Druhé světové války se bojovalo nejen v Evropě, ale i na východě Asie a severu Afriky. Dneska už není na světě kout, který by nebyl ohrožen palebnou možností zbraňových systémů mnoha států.

Proto si troufám tvrdit, že jsme před první, skutečně světovou, přesněji řečeno globální válkou lidstva. Zásadním projevem této situace je v mých očích ignorování pravidel mezinárodního práva, které bylo kodifikováno pod vlivem zmíněné studené války.

Dneska opět v mezinárodních vztazích dominuje především „právo“ silnějšího. Proto se početné národy doslova vrhly na masivní vyzbrojování se, jelikož jenom zbraně jsou zatím v naší podlé civilizaci jedinou rozhodující silou.

Jde jednoznačně o krok zpět v dějinách všelidské civilizace, doslova návrat do dob, kdy v jednání lidí ještě dozníval jejich zvířecí prvek, čti prapůvod, jímž je jednoznačně síla. Lidstvo se v mých očích tedy ještě neosvobodilo od své zvířecí podstaty, takže fakticky by se nemělo ani mluvit o lidské civilizaci. A už vůbec ne o jakési válce civilizací. Leda že by civilizace člověka znamenala stále dokonalejší metody vzájemného vyvražďování se.

Další otázkou v té souvislosti je v mých očích používání pojmu humanismus, či humanizace. Považujeme-li slovo humanismus pouze za polidštění, pak jeho užívání je oprávněné. Žádné zvíře na této planetě totiž není tak zhovadilé, jako člověk. Odmítám ovšem za současné situace na planetě vnímat slovo humanismus jako zušlechťovaní lidí, či dokonce lidstva. Už jsem v té souvislosti několikrát konstatoval, že za celou svou historii lidstvo dosáhlo v tom směru pouze toho, že se jeho jedinci vzájemně nepožírají.

Píši ten text v den, kdy se slaví Svátek práce. Té činnosti, která vedle řeči stála u zrodu obrovského zrychlení vývoje našeho živočišného druhu. Přikláním se dneska k názoru, že tento den, kdysi též svátek lásky, by se měl stát svátkem globálního míru na naší, poměrně už pro lidstvo malé, planetě. Ona totiž jenom práce v míru je pro člověka, lidstvo, ba celou planetu skutečně smysluplná.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele