Z toho pohledu byly jen o málo pozdější restituce majetku šlechty a katolické církve nejabsurdnějším počinem stejné polistopadové, vládnoucí vrstvy. Jmenovaná církev a tím víc i šlechta totiž získaly svůj majetek v dobách, kdy měly celospolečenskou, politickou a ekonomickou moc, tedy absolutní moc.

Jakýpak byl tedy rozdíl v nabývání majetku mezi KSČ, a na druhé straně šlechtou s církví? Jen ten, že na KSČ nemuseli poddaní povinně robotovat. Myslí si někdo, že jde jen o dvojí metr, tak běžný to přístup dnešních presstitutů, leč i politiků k realitě? Ani náhodou. Jde o učebnicový příklad celodějinného, dominantního, společnostního konfliktu, který nejen marxisté označovali slovy třídní boj. Dovolím si proto první závěr. Vyvlastnění majetku KSČ bylo z toho zorného úhlu prvkem všesvětového sociálního boje projeveného ve formě revanšistické pomsty nově zkonsolidované moci.

Převrat zahájený v listopadu 1989 nebyl, jak hlásali jeho viditelní aktivisté, návratem do Evropy. Byl především, ne-li naprosto úplně, návratem do široce strukturované minulosti. Především návratem do minulého kapitalistického hospodářství, čili systému, kdy výsledky práce všech si usurpuje ke svému prospěchu až mikroskopická menšina. Dále pak návratem do bývalého politického režimu zastupitelské demokracie, čti spolehlivého zajištění nadvlády tradičních mocenských vrstev. Byl ale také, ne-li nejvýznamněji, návratem do celé škály právních systémů různě vzdálené minulosti. O čemž si dovolím napsat trochu víc.

Návrat do nejvzdálenějšího právního řádu minulosti představují restituce majetku šlechty a katolické církve. Návrat majetku těmto společenským vrstvám a institucím totiž nejen akceptoval, ale do polistopadového právního systému de facto implantoval prvky dokonce dávného, ba až středověkého práva z dob absolutistických monarchií. Náš současný právní řád tím fakticky zlegalizoval dávné, minimálně nemravné, mnohdy dokonce zločinné, formy nabývání majetku feudální a klerikální vrchností.

Návrat majetku podnikatelům, a dalším byl zase uznáním způsobů nabývání majetku v celé dlouhé éře nadvlády kapitalistických forem nabývání bohatství a kapitálu, včetně zločinů v koloniích a zisků z dobyvačných válek, kterým obvykle neopomněl požehnat katolický klérus. Naše současné právo tím vším uznává za oprávněné nabývání majetku v dobách divokého kapitalismus Dickensovy éry. Náš současný právní řád zmíněnými restitucemi legitimizoval rovněž majetek získaný v období koloniálního vytěžování mimoevropských území, ba až korsárských loupeží a misijního šíření křesťanské víry.

Dovolím si tedy druhý závěr. Návrat majetku katolické církvi byl aktem, kterým se až zločinné formy nabývání majetku de jure zakomponovaly do právního řádu nově se konsolidující, tedy současné moci v naší, ale nejen v naší zemi. Řečeno bezohledně, a jadrněji. Současný právní řád České republiky uznává všechny metody porušování lidských práv, které se udály v minulosti. Kromě samozřejmě těch, kterých se dopustila KSČ. Takže všechny zločiny proti lidskosti za celou minulost, samozřejmě kromě éry reálného socialismu, jsou nejen podle současné moci akceptované, ale našim právem dokonce právoplatné.

Majetek, bohatství, a hlavně jeho transformace v kapitál jsou samou podstatou veškeré moci. Lze proto definitivně konstatovat, že restituce a samozřejmě pak privatizace, byly úhelným kamenem pro reálné vytvoření vrstvy disponující jedinou skutečnou mocí. Všichni politici, novináři a další, pro systém se angažující aktivisté, jsou pak jen a jenom poslušní sluhové oné mocenské vrstvy, kterou svým „převratovým“ právem zlegalizovali. Důkazem pseudorevolučnosti uvedeného práva je fakt, že výkonná a zákonodárná moc zakázala soudní moci právo na přezkoumání svých rozhodnutí, čti machinací. Úplným závěrem k celému procesu lze tvrdit, že nešlo o žádnou nápravu některých minulých křivd, jak tvrdili reprezentanti polistopadové politické moci. Šlo o prodloužení životnosti privilegií tradičních, až celodějinných mocenských struktur.

Co dál s majetkem církve

Tvrdím-li, že levicová politika je zásadní alternativou k současné mocenské struktuře, pak z tohoto hlediska si dovolím prezentovat názor na poněkud jinou nápravu majetkových křivd, než jakou provedli polistopadoví mocipáni.

I ti, kdo neuznají můj poněkud zkrácený exkurs do právní problematiky týkající se církevního majetku, nemohou popřít, že církevní hodnostáři, ba ani ti všichni snaživí mniši a mnišky, nejsou tvůrci všeho současného majetku katolické církve. Dokonce ani přičiněním všech věřících minulosti by nebylo vytvořeno to nesmírné, lidským představám unikající bohatství Vatikánské majetkové říše jíž, pode kanonického práva, veškerý majetek církevních obcí de jure patří. Bohatství katolické církve bylo minimálně podle vyššího principu mravního získáno nucenou prací všech poddaných, nejen věřících. Na jeho velikosti se dále nemalou měrou podílel i manipulační vliv víry, která byla poměrně často zneužívána k závětím, jimiž si mnozí majetní v minulosti zajišťovali očistu svého svědomí. Absurdní mnohdy bylo, že z různých osobních příčin odkázali raději svůj majetek církvi, než vlastním dětem. Obrovskou část bohatství církve představuje především donátorství panovníků a vysokých šlechticů, kteří prostředky na takové velkorysé dary získali z daní, často i loupeživým způsobem vybíraných, z roboty, povinných „desátků“, další práce a plateb poddaných a později dokonce i z církevních daní. Shrnuto. V žádném případě nebyla církev tvůrkyní všeho svého bohatství, což nikdo nikdy a nikde nemůže popřít. Proto onen závratný majetek, nejen podle vyššího principu mravního církvi nepatřil, nepatří a nikdy patřit nemá.

Když církev přišla o svou světskou moc, měla zákonitě přijít i o část svého majetku. Vždyť byl prokazatelně vytvořen všemi obyvateli. Pokud se tak dosud nestalo, stojí před společností opravdová, jedině historicky oprávněná, náprava majetkových křivd. Což je jeden z úkolů skutečně levicové moci. Když bude levicová moc budoucnosti jednat s velkorysou spravedlností, pak majetek katolické církve rozdělí mezi věřící a nevěřící v poměru jejich počtu v období nápravy nespravedlivého stavu. Věřícím ponechá budovy a další předměty k provádění jejich rituálů a ostatní majetek předá do všeobčanského vlastnictví. Umělecké předměty muzeím, obrazy a sochy galeriím, unikátní písemnosti knihovnám a archivům a konečně zbytné budovy, půdu, rybníky, lesy a ostatní produkční majetek obcím. Církev nepotřebuje ke svému duchovnímu poslání nic víc, než jsem vyjmenoval. Co nad to jest, od ďábla jest, řečeno biblicky. Není žádný důvod podivovat se nad prezentovaným řešením. Ve Francii byl veškerý majetek církve zestátněn a církev se nezhroutila. Takže mnou navrhované řešení je vůči církvi opravdu velkorysé.

Není argumentem pro církev ani to, že majetek potřebuje ke své charitativní a vzdělávací činnosti. Levicová praxe charitu odmítá, protože obce, a stát jsou povinny se postarat o své obyvatele. A pokud přechodně charitu neruší, pak církev o prostředky k ní může získávat v soutěži s jinými institucemi. Totéž v ještě větší míře platí o školství jak všeobecném, tak čistě náboženském.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele