Tlampač vyzývá: Rozejděte se!, ale hlouček demonstrantů je policisty neprodyšně uzavřen a zmlácen, jak ukázala fotka na první stránce deníku Mladá fronta. Byla pořízena z dálky, dlouhým sklem, a byli jsme domluveni, že fotoreportér vždycky po pár záběrech vymění film a předá ho kurýrovi. To pro případ, kdyby se ocitl v situaci mnoha kolegů, které přinutili foťák otevřít a film vydat nebo zmarnit vytažením na světlo. Ano, to bylo ještě na film, ze kterého se pak obrázky lákaly v zatemněné laboratoři dlouhým mácháním ve vývojkách a ustalovačích. Do novin se pak dostávaly po dlouhých vyjednáváních s osobami nahoře.

Byl jsem tenkrát trénovaný atlet, policejním kordonem jsem prolétl ostrým ragbyovým startem a do redakce, která tenkrát sídlila v Panské ulici, to bylo pár kroků. Napsáno to bylo hned, teď jak to dostat ven. Šéfredaktorka Kamila Moučková byla nejistá. Noviny měla ráda, ale nic o nic nevěděla, nastřelili ji k nám shora. Telefony drnčely. Když mi šéfka dala k uchu městského tajemníka Ctirada Frčku, který nám mohl zavelet, říkal jenom opatrné: Zvažte to... Tak jsme to zvážili, a nakonec v Mladé frontě vyšla jak naše zpráva o policii, která narušuje veřejný pořádek o státním svátku, mlátí lidi a znemožňuje jim odejít, tak oficiální zprávu ČTK pod jiným titulkem, že policie obnovila pořádek, který narušily jakési živly.

Živly? S Bořkem Hanušem jsme byli dvojka, která podobné akce obcházela pravidelně. Napsali jsme zprávu i z památného prvního povoleného shromáždění na Žižkově onoho Dne lidských práv 10. prosince 1988. Tu jsme psali marně, vyšly tři řádky. Ale chápali jsme své poslání, být u toho a nevzdat to, dostávat to na papír. Nějaké plky ve skrytém rohu jsou plat prtné, dokud si lidé neuvědomí, že to, co si myslí oni v hospodě v Kolíně, cítí i velká část hospody v Boleslavi nebo Blansku. Také ve výroční den vzniku Československé republiky jsme vyrazili na reportáž s vědomím, že do toho jdeme s těmi obyčejnými lidmi, které jsme potkávali už hodinu nebo dvě před demonstrací na Václaváku. Tátové v kravatách nebo sváteční bundě, mámy nazdobené, občas i děti. Živly?

Hledal jsem ten příspěvek z 28. října 1989 ve svém archivu, ale dva ročníky mi prostě chybí, žádná volně dostupná digitalizace z té doby taky není k dispozici, a tak jedu jen podle paměti. Tím fotografem snad byl Petr Molt. Nebo Herbert Slavík? Šli by do toho oba, teď i kdykoliv jindy. Výstřižek jsem pak nacházel na nástěnkách na fakultách, které jsem obcházel v době listopadové studentské stávky. Byl také vylepován na sloupech v ulicích a na výlohách, postupně zastýlán peticemi a nejrůznějšími hesly. Lidé ho pochopili správně, dostávají slovo.

V Mladé frontě to bylo trochu jiné než ve většině redakcí. Jak referuje Milan Syruček v knize Na ostří pera, nikdy nebyla zcela rozvrácena. Po srpnu 1968 se rozdávaly flastry, ale nikoliv vyhazovy. Ctila se kvalita práce tam, kde to bylo možné. Kde to možné nebylo, tiskly se kraviny z pera specialistů, které stejně nikdo nečte.