V této sérii článků se zabývám pouze těmi programovými kroky z prohlášení MŠMT, které se týkají základního a středního školství tak, jak je představil pan ministr. Prvním bodem byla stejná kvalita výuky pro všechny děti:

"1. STEJNÁ KVALITA VÝUKY PRO VŠECHNY DĚTI
Zamezit rostoucím rozdílům mezi kraji a školami v podmínkách dětí pro výuku a změnit systém financování mateřských, základních a středních škol zavedením jednotného státního příspěvku "normativu", který bude pro každé dítě stejný.
Zárověň ale podpřit školy v malých obcích , protože plní také sociální a kulturní funkce v životě a historii obce, a dát tak šanci i dětem z malých obcí najít v životě dobré uplatnění.
Podporovat individuální přístup ke každému dítěti (pracovat s talentovanými a s neúspěšnými dětmi a s dětmi se speciálními potřebami). - text MŠMT"

Nadpis se zdá být naprosto logickým cílem. Podrobnější upřesnění , nemyslím, že kroky pod nápisem mají charakter nějakého plánu, jak se k cíli dostat, však působí dojmem poněkud prázdného prohlášení.

Již v prvním odstavci se setkáváme s jednotným normativem typu peníze na žáka. Ten ovšem neobsahuje žádné, v nadpise deklarované, hledisko kvality. Naopak, jedná se o čistě kvantitativní poměr a jako takový se stal naopak zdrojem, z něhož pramení nekvalita. Jedná se totiž o výraznou podporu soutěživosti škol v počtu "hlav" , nikoli kvalitě vzdělávání. Celá léta se prosazoval názor, že kvantita souvisí s kvalitou v tom smyslu, že většina rodičů si chce vybrat pro svoje dítě lepší školu. Ano, tak snad to funguje na úrovni víceletých gymnázií, ale při absenci přijímacích zkoušek na drtivou většinu středních škol, není divu, že rodič žáka základní školy se rozhoduje pro jistotu. Tedy co možná nejlepší známkový průměr a podle něj se orientuje často při přestupu dítěte na takovou základní školu, která jeho poptávku uspokojí. Takové kritérium pak vede naopak k radikálnímu snižování úrovně vzdělávání. Nejeden učitel byl postaven před volbu dát horší, ale odpovídající známku a odchodu žáka na jinou školu, což při hraničním počtu žáků ve třídě má poměrně závažné důsledky. Druhou možností je vyhovět tlaku............ Řešením by bylo povinné zavedení jednotných přijímacích zkoušek s nepřekročitelnými kritérii pro vstup na střední školu. Očekával bych aspoň nějakou snahu o mix kvality a kvantity při konstrukci normativu pro školy. Jednotný normativ je způsob rozdělení finančních prostředků, nepomáhá ovšem shodné kvalitě výuky pro žáky a neobsahuje prvek motivace pro její zvyšování. Snad by bylo možné vycházet z faktu, že škola dostává svoje prostředky za posun ve vědomostech žáků v závislosti na jejich schopnostech, nikoli pouze za "obsazenou židli".

V druhém odstavci je zmíněna podpora škol v malých obcích, jen už se nedočteme jakým způsobem. Jistě, že zřizovatel má možnost podpořit tu "svoji" školu, ale beru-li v úvahu předchozí odstavec, není mi jasné, jakou představu pan ministr má. Bude tedy jednotný tarif s tím, že bude docházet k nějakému přerozdělování dalších prostředků na úroveň zřizovatelů škol ? Nebo snad dojde pouze k prázdné proklamaci škol v malých obcích ? Proti tomuto bodu mluví slova předsedy vlády o nutnosti další optimalizace, nebo ta se týká jen středních škol ?? Nevím, záměry pana ministra se mi v tomto bodě zdají poněkud mlhavé.

Až úsměvně na mě působí odstavec třetí v porovnání s tím prvním. Na jedné straně deklarujeme stejnou podporu všem žákům, na straně druhé individuální přístup ke každému dítěti. Učil jsem již v době, kdy pro žáky s případným znevýhodněním byla zajištěna finanční podpora ve formě nároku školy na zvýšený normativ. V té době bylo snad na každé škole vidět budování všech možných tříd a center zaměřených na "lapení" právě tohoto zvýšeného normativu. V žádném případě bych si ovšem nedovolil nějak paušálně říct, že školy tohoto zvýšení nějak zneužily. Naopak , bylo uděláno kus dobré práce, pro danou skupinu žáků. Je také ovšem pravdou, že po zrušení nároku na tento zvýšený normativ, na mnoha školách došlo k redukci takto zaměřených center. Chci tím říct, že na tiskové konferenci, kde byl zdejší plán představen, se pan ministr velmi zdráhal slíbit nějakou vyšší finanční podporu a bez ní to prostě nejde. S jednotným a to poměrně nízkým normativem na žáka tak, aby bylo seškrtáno maximum, prostě nelze vyhovět požadavku na nějak zvlášť individuální přístup a to ve stále více se zaplňujících třídám ( viz odstavec 1).

Celkově lze, podle mého názoru, bod č. 1 hodnotit jako politickou, poněkud prázdnou, deklaraci o tom, jak by "něco" snad "mělo" vypadat , bez nějakého hlouběji promyšleného postupu a vzájemné provázanosti jednotlivých bodů. Je ovšem možné, že existuje jakýsi plán, který pan ministr nedokázal vyjádřit.