Uplynulo třicet let a dnes se pyšní velkým počtem řádů, které jsou vesměs od těch, proti nimž byl v totalitě školen. A prohlašuje o sobě, že je hrdina. (To jediné se mi zdá na něm poněkud příliš zvláštní, jistě zajímavé i pro psychiatry. Bohužel i s psychiatrií jsem se musel seznámit.) Ale to mi také jako občanovi, co má volit prezidenta republiky, vlastně zase tak moc nevadí. Jde o něco jiného, co mi vadí a proč Petru Pavlovi nedám svůj hlas.

Informovanější snad uzná, když si přečte moje stručné testemonial za touto glosou, že jsem opravdu zblízka poznal armádu, soudy, výzkumné a vývojové ústavy, specializace zejména strojní povahy, po roce 1968 i průmysl, sloužící zemědělství, poměry na vysokých školách i mezinárodní obchod. Domnívám se, že s touto celoživotní zkušeností mohu uvést následující.

Nebudu volit pana Petra Pavla, protože tento muž je produktem armádního světa, který je zcela odlišný od světa civilního. To pochopí jen ten, kdo delší dobu žil v obou těchto světech. Z uveřejněných materiálů víme, že Petr Pavel byl po rozchodu rodičů jako patnáctiletý chlapec vystrčen z rodiny a předán státu ve vojenském učilišti. Už tam oblékl uniformu, v níž pak prožil celý život. Stojí za připomenutí, že podle pramenů byl jeho otec vysoký komunistický důstojník a matka bigotní komunistka. Do KSČ vstoupila v r. 1969, tedy po okupaci, kdy vstupovali do partaje jen ti největší slizáci.