Uplynulo třicet let a dnes se pyšní velkým počtem řádů, které jsou vesměs od těch, proti nimž byl v totalitě školen. A prohlašuje o sobě, že je hrdina. (To jediné se mi zdá na něm poněkud příliš zvláštní, jistě zajímavé i pro psychiatry. Bohužel i s psychiatrií jsem se musel seznámit.) Ale to mi také jako občanovi, co má volit prezidenta republiky, vlastně zase tak moc nevadí. Jde o něco jiného, co mi vadí a proč Petru Pavlovi nedám svůj hlas.

Informovanější snad uzná, když si přečte moje stručné testemonial za touto glosou, že jsem opravdu zblízka poznal armádu, soudy, výzkumné a vývojové ústavy, specializace zejména strojní povahy, po roce 1968 i průmysl, sloužící zemědělství, poměry na vysokých školách i mezinárodní obchod. Domnívám se, že s touto celoživotní zkušeností mohu uvést následující.

Nebudu volit pana Petra Pavla, protože tento muž je produktem armádního světa, který je zcela odlišný od světa civilního. To pochopí jen ten, kdo delší dobu žil v obou těchto světech. Z uveřejněných materiálů víme, že Petr Pavel byl po rozchodu rodičů jako patnáctiletý chlapec vystrčen z rodiny a předán státu ve vojenském učilišti. Už tam oblékl uniformu, v níž pak prožil celý život. Stojí za připomenutí, že podle pramenů byl jeho otec vysoký komunistický důstojník a matka bigotní komunistka. Do KSČ vstoupila v r. 1969, tedy po okupaci, kdy vstupovali do partaje jen ti největší slizáci.

Je to k neuvěření, ale tím, že rodiče dali syna do vojenského učiliště, předurčili mu neuvěřitelnou kariéru, kdy jako voják, po celý svůj život neobyčejně dobře finančně zabezpečen, prožil svoji neuvěřitelnou vojenskou kariéru za totality i za kapitalismu. Uvedl jsem, že jako mladičký důstojník měl ve škole na špiony plat, jako měli ředitelé podniků. Za kapitalismu dosáhl platu, jaký si asi nedovedeme představit, když se říká, že třeba paní Jourová má skoro půl milionu měsíčně. Že by měli pánové generálové v NATO plat nižší, tomu nevěřím.

Plat na vojně je určován funkcí a hodností. Pan Pavel má nepochybně i velice významný důchod, život obyčejného důchodce je pro něj jistě záležitostí neznámou. Je vůbec s podivem, že ho napadlo zajímat se o nejvyšší civilní funkci ve státě. Mimořádně dobře finančně zabezpečen si mohl v klidu prožít zbytek života třeba na Bahamách. Nepochybuji o jeho vysoké inteligenci. Proto si dovoluji myslet, že k zájmu o zmíněnou funkci byl spíše vybrán a přesvědčen někým, o kom nevíme. Seznam jeho sponzorů asi nebyl zveřejněn, podle dnešního nadpisu článku na Seznamu se mu prý sypou miliony, zatímco Andreji Babišovi halíře a nadávky.

Se zájmem jsem pozoroval jeho vystoupení v televizních přenosech, kdy vlastně neustále zůstával v konverzacích pozadu, dokonce ani nedokázal využit stanovené krátké časy účastníkům, aby řekli to nejdůležitější. Nejsem naivní. Mnozí říkají, že se debatami promlčel. Kdo se zamyslí nad tím, co jsem zatím uvedl, snad připustí, že důvodem mlčení mohlo být spíše to, aby neřekl něco, čeho by následně mohl litovat. Mluvit dokola o řádu a pořádku ve státě nestačí, když navíc na jeho vytváření může mít prezident republiky pramalý vliv, nehledě na to, že takto uváděný pořádek a řád připomíná spíše vojenský svět.

Opakuji: Podle mých celoživotních zkušeností se život v armádě zásadně liší od života v civilu. Přejít z vysoké armádní funkce na nejvyšší funkci civilní je, podle mě, nerozumný čin. Tvrzení, že na to, čemu nebude rozumět, bude mít poradce, je neobyčejně směšné tvrzení. Poradci vždy nabízejí alternativy. Jak z nich asi neznalý, dříve důstojník, velící vojskům, bude tu nejlepší civilní alternativu z alternativ i vysoce odborných vybírat. Neboť v NATO nebyl v nejvyšším politickém orgánu, ale v orgánu, který implementoval politická rozhodnutí do vojsk. Tedy – pořád vojákem. Když se vrátím k nadpisu této glosy, není tedy ten nadpis přílišnou nadsázkou.

Závěrem uvedu toto:

Cestami po světě jsem zjistil, jak velice jsou občané bývalých západních zemí ovlivněni bývalou koloniální zkušeností jejich států. Přece každý rozumný vidí, že v EU mají rozhodující pozici právě tito nesmírně zkušení lidé. V době, kdy britské impérium obepínalo svět a Britů bylo snad jen 40 milionů, nebylo možné, aby každou z řady kolonií vedli Britové. Nezbylo jim než odchytit domorodce, vyškolit ho a nechat ho kololonii pod britskou kontrolou řídit. A já si tedy myslím, aniž bych to tvrdil, že pan Petr Pavel byl vybrán jako kandidát na prezidenta občas problematické České republiky někým, koho neznáme. Vždyť hned po příchodu do civilu začal pracovat na své popularitě, koupil si velice drahého Harleye a jako Putinův Vlk se na něm prezentoval. Aby se vtiskl do povědomí obyvatelstva. Měl by nám tedy říci, co ho k rozhodnutí stát se prezidentem přimělo, či kdo ho k tomu přemluvil.

Já tedy opravdu nebudu tohoto celoživotního zeleného mimozemšťana v žádném případě volit, ačkoli bych ho mohl do jisté míry mít za svého profesního kolegu. Tím spíš, že se hlásí k současné vládě, kterou mám za nejhorší, jakou jsme po sametu měli. Obávám se, že by pan Petr Pavel byl takovým prezidentem, jako je třeba paní Langšádlová ministryní vědy.

Občan Zapletal

Mé krátké testemonial:
Byl jsem v záloze důstojníkem, po roce 1989 rychle povyšovaný až na majora. Pracoval jsem krátce dokonce v jednom vojenském výzkumném ústavu jako civilní inženýr. Sledoval jsem vývoj jisté progresivní zbraně v jednom našem vývojovém závodě, pracujícím pro armádu. Poměry v armádě jsem velice dobře poznal, až po generální štáb, pořád jako civilní inženýr. Přešel jsem do civilní výroby leteckých motorů, jako vývojový inženýr. Jako vedoucí projektu, konzultant nebo hodnotitel projektů absoventů jsem působil několikrát na vysoké škole strojní.
Po roce 1968 jsem se jako odpůrce režimu ocitl v Strojní a traktorové stanici. V té době jsem chodil sedm let po soudech, žádný proces jsem neprohrál, ač jsem neměl na advokáta. Na počátku roku 1990 jsem se stal privatizačním ředitelem významnějšího moravského podniku, který měl i významné vývozy, zejména do Francie. Služebně, ve snaze najít pro podnik privatizační partnery, jsem sjezdil snad třetinu zeměkoule. Nadělal jsem si známé mezi politiky a podnikateli v řadě zemí světa, zejména ve Francii, Německu, Španělsku, USA a Rusku a na Ukrajině.
V důchodu jsem se začal hlouběji zajímat o politiku. Byl jsem jedním ze zakladatelů Okresní hospodářské komory, krátce i členem představenstva Hospodářské komory České republiky. Jako prezident tehdejší marketinkové společnosti jsem přivedl tuto společnost do Asociace marketingových společností EU.