Brexit nebrexit, pevni zůstaneme…

Zdařilá záchranná mise anglických venkovanů s názvem Brexit redaktorskému týmu Britských listů působí vrásky na čele. Vlastně se ukazuje, že i národ s tradicí multikulturního a téměř již zcela islamizovaného hlavního města se snad může zachránit. Eurosvazácká redakce však jaksi z nostalgie stále nazývá svůj titul Britskými listy, byť ve všech svých materiálech vystupuje protibritsky.

Ale pseudointelektuálské plkání o skvělosti jakéhokoli neslovanského dechu ze Západu, jakož i o naprosté nedostatečnosti všeho českého, slovenského nebo slovanského patrně název titulu i dnes stále opravňuje. „Britských“ témat o vynikajícím euromultikulturalismu, „našich hodnotách“, skvělých muslimských obohatitelech a věčně zlých a na hnůj se nehodících, vše špatné zaviňujících Rusech, je dost a dost. A redaktoři se činí. Zrovna včera mohl zaujmout podivuhodným filozofováním Karel Dolejší. „Raději otevřenou republiku než kritický liberalismus“ se jmenoval onen poučný traktát. A zejména myšlenky pod mezititulky „Otevřená republika“ a „Národní mýtus a funkční přístup ke kulturní pestrosti“ stojí opravdu za to.

Demokracie nikdy více

Demokracie má totiž odzvoněno, soudí soudruh Dolejší, důležitá je toliko republika a princip občanské společnosti. Dle jeho výkladu má rovněž odzvoněno i národ, to se ví. A že jsou jeho poučná slova psána v pokleslém dialektu většiny obyvatelstva České kotliny (jistě do budoucna Kotliny Václava Havla), máme tedy odzvoněno my, Češi. A bude se tomu říkat „právní stát“. Ocitujme si něco od pana Dolejšího.

„Jestliže vládne zákon, nikoli suverén (tedy ani lidová většina, která si odhlasuje, že pošle Židy do koncentráků), výkonná moc je vždy v principu omezena. Menšiny chrání Ústava a justice dbá o to, aby zaručená práva byla dodržována.“ Taková je prý draze zaplacená lekce z Druhé světové války a do budoucna tedy má být Ústavní pořádek silnější, než vůle většiny.

Takový „pořádek“ sděluje pan Dolejší zcela direktivně a vůbec se nenamáhá vysvětlováním, kdo že tedy bude autorem onoho „Ústavního pořádku“ a  v čí prospěch a kdo bude tedy ustanovovat ona pravidla pro justici. Asi to má být  zřejmé. Budou to vyvolení „intelektuálové“ typu pana Dolejšího nebo Čulíka.

Bez ohledu na pomateně obludné vysvětlení, že koncentráky v Dolejšího pojetí si odhlasovala většina, následujícíí tažení novinářského myslitele proti vlastnímu národu je ještě perverznější.

Historie? – jenom mýtus, dí Karel Dolejší.

„Národní mýtus a funkční přístup ke kulturní pestrosti“ se nazývá další blouznivé vyrovnávání se autora s naší domnělou národní malostí a s vlastním deficitem znalostí z dějepisu. Prý se držíme „fikce, podle níž celá Česká kotlina je tradičně obývána příslušníky jediného etnika tj. Čechů. Nehledě k tomu, že jediné etnikum je samo tvořeno nejméně třemi podskupinami (Moravany a Slezany)….“. A bez německých hamerníků a horníků či bez valašských pastýřů by české země nikdy nedosáhly někdejšího středověkého celoevropského významu.

Tak předně Moravané a Slezané jsou dnes prostě Moraváci, což mohu doložit česky hovořícím hanáckým tatínkem a valašskou maminkou. Jsme prostě Češi a vyvolávání historických Moravanů a neexistujících Slezanů slouží pouze dalšímu rozmělňování české identity, kdy byly mezi slovanskými národy uměle rozdmýchávány nenávistné reminiscence za účelem jednoduššího rozbití a ovládnutí východoevropských kolonií světem „hodnot“.

Pan Dolejší se ve svém „funkčním přístupu“ rovněž zapomněl jaksi zmínit, že valašské kmeny migrující Ukrajinou, Polskem, Slovenskem až k nám, se vždy zcela jazykově asimilovaly, takže by si měl autor těchto myšlenek vyrazit třeba na Slovensko nebo na Moravu a zkoušet místní Valachy přesvědčovat o tom, že třeba nejsou Slováci nebo Češi. No, ale prostor pro nenávistné drolení české jednolitosti zde je, takže se jej správný a pravověrný euroredaktor musí samozřejmě chytit.

Co se německého živlu na našem území týče, nikdo soudný nezpochybňuje, že soužití obou národů bylo obohacující pro obě strany až do doby, kdy se tito poddaní českých panovníků samovolně rozhodli, že k českému státu již patřit nechtějí a že si sebou na cestu za „sebeurčením“ vezmou rovnou více než třetinu českých zemí a velká města. To se stalo na konci První světové války a německé obyvatelstvo svůj osud u nás dobrovolně zpečetilo i kolektivní vlastizradou v Druhé světové válce.

Tak co? Vybere si snad pan Dolejší nebo pan Čulík nějaké téma k diskuzi? Nebo se spokojí s náležitým nadřazeným „poučením“ a výronem svých sivých fantaskností, jako včera?

Svatopluk Otava