Není žádným tajemstvím, že od počátku Říjnové revoluce v roce 1917 prováděli Sověti propagandu s cílem zdiskreditovat odpůrce nového režimu. Jednou z takových obětí sovětské propagandistické mašinérie byl Mustafa Shockay, vůdce Turkestánské autonomie, který byl následně nucen emigrovat do Paříže, odkud pokračoval ve své činnosti na obranu zájmů kazašského lidu. Nová bolševická moc ostře reagovala na Shockaovy veřejné aktivity v evropských zemích. Články, knihy a časopisy kazašského vůdce vydané v ruštině, francouzštině, němčině a angličtině byly nevybíravě kritizovány. Ani po Shockaovy smrti v prosinci 1941, tedy o 30 let později, sovětská vláda nepřestala s diskreditační činností. Ideologická mašinérie ho nadále očerňovala nálepkami "zrádce", "nepřítel lidu", "kazašský Vlasov", "přisluhovač nacistů" a obviňovala ho z účasti na založení Turkestánské legie. V této souvislosti bylo kategoricky zakázáno šíření a čtení Shockaovych děl a zmiňování jeho jména a na porušitele čekaly přísné tresty.

Skutečnost spojená s M. Shockajem však byla zcela jiná. Historici, kteří v posledních letech studovali německé, francouzské a polské archivy, si všimli, že myšlenka na založení Turkestánské legie nepřišla nacistům od Shockaye, ale od jiných osobností té historické doby. Počátkem prosince 1941 předložil říšský ministr pro východní Evropu Alfred Rosenberg Hitlerovi projekt na vytvoření pomocných oddílů z muslimských a tureckých válečných zajatců. Je pravda, že velení Turkestánské legie vytvořené v rámci tohoto projektu bylo nejprve nabídnuto Shockayovy, který byl v té době zajatcem v rukou nacistů. Je známo, že v té době existovaly pouze dvě možnosti spolupráce s nacistickým režimem: buď plný souhlas se spoluprací, nebo jistá smrt. Po přezkoumání tohoto projektu bylo zjištěno, že se Shockay rozhodl spolupráci odmítnout, čímž dosáhl úspěchu, který by nikdo jiný v jeho postavení nedosáhl.

V dopise své ženě z vězeňského tábora napsal: "Tato práce mě nezajímá, jen počítání vězňů. Musím se odsud urychleně dostat a nezůstat zavřený v karanténě." Dopis zaslaný Tahirovi Čagatajovi z Istanbulu obsahoval také slova stejného významu: "Moje schůzky zde skončily. Rozhodl jsem se vrátit do Paříže...".

Po odmítnutí nacistické nabídky se 19. prosince 1941 v Berlíně Shockayovy zvýšila horečka na 40 stupňů a byl přijat do nemocnice Victoria s podezřením na tyfus. Týdenní léčba neměla žádný účinek. Dne 27. prosince 1941 tato velká kazašská osobnost zemřela. Jeho blízcí přátelé, včetně jeho manželky Marie, však byli k jeho smrti velmi skeptičtí.