Není žádným tajemstvím, že od počátku Říjnové revoluce v roce 1917 prováděli Sověti propagandu s cílem zdiskreditovat odpůrce nového režimu. Jednou z takových obětí sovětské propagandistické mašinérie byl Mustafa Shockay, vůdce Turkestánské autonomie, který byl následně nucen emigrovat do Paříže, odkud pokračoval ve své činnosti na obranu zájmů kazašského lidu. Nová bolševická moc ostře reagovala na Shockaovy veřejné aktivity v evropských zemích. Články, knihy a časopisy kazašského vůdce vydané v ruštině, francouzštině, němčině a angličtině byly nevybíravě kritizovány. Ani po Shockaovy smrti v prosinci 1941, tedy o 30 let později, sovětská vláda nepřestala s diskreditační činností. Ideologická mašinérie ho nadále očerňovala nálepkami "zrádce", "nepřítel lidu", "kazašský Vlasov", "přisluhovač nacistů" a obviňovala ho z účasti na založení Turkestánské legie. V této souvislosti bylo kategoricky zakázáno šíření a čtení Shockaovych děl a zmiňování jeho jména a na porušitele čekaly přísné tresty.

Skutečnost spojená s M. Shockajem však byla zcela jiná. Historici, kteří v posledních letech studovali německé, francouzské a polské archivy, si všimli, že myšlenka na založení Turkestánské legie nepřišla nacistům od Shockaye, ale od jiných osobností té historické doby. Počátkem prosince 1941 předložil říšský ministr pro východní Evropu Alfred Rosenberg Hitlerovi projekt na vytvoření pomocných oddílů z muslimských a tureckých válečných zajatců. Je pravda, že velení Turkestánské legie vytvořené v rámci tohoto projektu bylo nejprve nabídnuto Shockayovy, který byl v té době zajatcem v rukou nacistů. Je známo, že v té době existovaly pouze dvě možnosti spolupráce s nacistickým režimem: buď plný souhlas se spoluprací, nebo jistá smrt. Po přezkoumání tohoto projektu bylo zjištěno, že se Shockay rozhodl spolupráci odmítnout, čímž dosáhl úspěchu, který by nikdo jiný v jeho postavení nedosáhl.

V dopise své ženě z vězeňského tábora napsal: "Tato práce mě nezajímá, jen počítání vězňů. Musím se odsud urychleně dostat a nezůstat zavřený v karanténě." Dopis zaslaný Tahirovi Čagatajovi z Istanbulu obsahoval také slova stejného významu: "Moje schůzky zde skončily. Rozhodl jsem se vrátit do Paříže...".

Po odmítnutí nacistické nabídky se 19. prosince 1941 v Berlíně Shockayovy zvýšila horečka na 40 stupňů a byl přijat do nemocnice Victoria s podezřením na tyfus. Týdenní léčba neměla žádný účinek. Dne 27. prosince 1941 tato velká kazašská osobnost zemřela. Jeho blízcí přátelé, včetně jeho manželky Marie, však byli k jeho smrti velmi skeptičtí.

Mustafa Shokay

Po Shockayově smrti začalo říšské ministerstvo zahraničí a ruský výbor při německém ministerstvu zahraničí v dubnu 1942 hledat dalšího kandidáta na velitele Turkestánské legie z řad vlivných politických osobností a pozvalo vedoucí představitele uprchlíků z Francie, Itálie, balkánských států, Turecka a Švýcarska. Mezi pozvanými byly takové osobnosti jako Hajdar Bammat - vůdce Severokavkazského sdružení, Avar Said Šamil, Spiridon Kedia - vůdce Gruzínských národních demokratů, Leo Kerezelidze - jeden ze zakladatelů hnutí Tetri Georgi, gruzínský princ Datch Vachnadze, irácký Bagration a ázerbájdžánský vůdce Mehmet Emin Resulsade. Turecká vláda zakázala vůdci baškirského hnutí, známému vědci Zakimu Ualimu, opustit zemi, což mu znemožnilo návštěvu Berlína. Na schůzce v jednom z luxusních berlínských hotelů Adlon nacisté neshledali nikoho, kdo by byl hoden velení, a proto se rozhodli jmenovat Ualiho Kayuma, který předtím sloužil jako Shockayevův asistent a tlumočník v táborech. Tato událost byla později známá jako "Adlonaid".

Shockay, který zemřel pět měsíců před vytvořením Turkestánské legie, tedy nemohl mít s vytvořením této formace nic společného. Proto není možné obvinit Shockaye ze "zrady" tím, že velel legii. Naopak, bylo by spravedlivé nazvat ho národním hrdinou, který se obětoval. Proto dnes v Kazachstánu probíhá smysluplná práce na obnovení historické spravedlnosti a jsou přijímána opatření, která plně popisují hrdinský čin M. Shockaye. S vědomím historické role vynikajícího syna kazašského národa a jeho odvahy ve francouzském hlavním městě byl v roce 2010 v parku před domem, kde žil 20 let (1921-1941), postaven pomník.

Nyní se zastavme u toho, jak Shockay skončil jako "zrádce" v Sovětském svazu. Takové nespravedlivé obvinění se nezakládalo na vědeckém výzkumu a analýze historických dat, ale na jednom literárním díle, které se skládalo z fantazie autora povídky "Pád Velkého Turkestánu", důstojníka KGB Serika Šakibajeva.

Toto beletristické dílo vyšlo v roce 1968 v Almaty zobrazje Shockaye jako zrádce, který pro svou vlast a postavení zaprodal nacistům. Stojí za zmínku, že v sovětských dobách byla tato kniha jediným vydáním o Shockayevovy , které nebylo zakázáno. Následně byla kniha v roce 1972 přeložena do ruštiny a v roce 1976 do kyrgyzštiny pod názvem "Kniha o Turkestánu". Samotný příběh začíná dopisem Shockaye z nacistického vězení Alfredu Rosenbergovi, ministrovi nacistického Německa pro Východ, v němž kazašský vůdce údajně uvádí, že věří, že "pouze Německo může zachránit Turkestán, a proto chce z turkestánských vězňů vytvořit podpůrné jednotky a pomoci německé armádě". Rozvíjí se tak řetězec pseudoudálostí a otevřených lží, jejichž cílem je vytvořit obraz zrádce, který se snažil podřídit národy Střední Asie nacistům, aby dosáhl svých vlastních cílů - vést Turkestán. V této knize se uvádí, že Shockaye "stihl trest" v podobě jedu, který mu dal Uali Kajum, jenž se později stal velitelem Turkestánské legie.

Všechna fakta tohoto vyprávění, která měla Shockaye zdiskreditovat, byla vykonstruována z vymyšlených věcí a měla za cíl očernit jeho jméno v Sovětském svazu. Považujeme za užitečné pozastavit se u každé z autorových smyšlených tezí:

1. Na začátku knihy (příběhu) se píše, že Shockay , který napsal dopis ministru pro Východ Rosenbergovi, je už rok ve vězení. Ve skutečnosti však Shockay nikdy nebyl ve vězení. Víme, že během svého života zůstal Shockay v zajetí pouze tři týdny v táboře Compiegne nedaleko Paříže. Navíc to místo vypadalo spíš jako výcvikový tábor než jako vězení. M. Shockay tento čas prožil užitečně, věnoval se besedám s ruskými emigranty a dalšími významnými osobnostmi.
2. V příběhu se píše, že Shockay studoval na právnické fakultě Petrohradské univerzity spolu s Alexandrem Fedorovičem Kerenským. Ve skutečnosti společně nemohli studovat. Shockay přijel do Petrohradu v roce 1910, zatímco A. Kerensky dokončil svá studia již v roce 1904.
3. Kniha také tvrdí, že Shockay byl údajně zapojen do práce britské rozvědky. Historická data však tuto tezi nepotvrzují. Navíc je známo, že tento druh tezí sovětská vláda obvykle používala k očerňování odpůrců bolševického hnutí. Shockay byl zase zastáncem carského režimu.
4. Autor příběhu poznamenává, že Shockay přišel do Evropy na žádost své ženy Marie. O tom, jak se Shockay z vlastní vůle dostal do Evropy k politickému boji, se otevřeně diskutuje v mnoha studiích. Tato skutečnost je dostatečně dobře popsána ve vzpomínkách manželky M. Shockaye , Marie.
5. Tato kniha uvádí, že Wali Kayum pomohl Shockayevovy vydávat časopis "Yash Turkestan". To také není pravda. Protože Shockay se s U. Kayum v letech, kdy vycházel časopis „Yash Turkestan“ (1929-1939) nepotkal. Setkávají se po vypuknutí 2. světové války, kdy vydávání časopisu z pochopitelných důvodů přestalo. Manželka M. Shockaye Maria ve svých pamětech píše, že k prvnímu setkání Shockaye s Kayumem došlo až na podzim roku 1940 v jejich domě v Paříži. Sám Kayum také píše, že poprvé potkal Shockaye v roce 1941.
6. Podlě knihy byl Shockay údajně první, kdo vyjádřil svůj názor na vytvoření Turkestánské legie. Neexistují žádné informace a fakta, že by Shockay vyjádřil takovou myšlenku. Naopak existují informace, že Shockay předložil návrhy na návrat válečných zajatců z fronty a jejich poslání ke studiu.
7. Podle autora knihy byl Shockay zatčen, protože se nedokázal dohodnout s Brity. Za skutečný důvod jeho zatčení je však považován jeho postoj vůči sovětskému režimu a také pokusy fašistů využít možnosti M. Shockaye proti Sovětskému svazu. Jak však víte, tyto návrhy odmítl, za což zaplatil životem.
8. Shakibaev ve svém příběhu zdůrazňuje, že Šokaj se celým svým srdcem ujal organizace legionářů a převzal za tuto záležitost plnou odpovědnost. O zapojení M. Shockaye do vzniku Turkestánské legie přitom nesvědčí ani jeden historický fakt.
9. Tato kniha naznačuje, že Zaki Ualipoprvé přijíždí do Paříže v roce 1937, poté je po příjezdu do Berlína on a Galimzhan Idrisi pověřeni vydáváním časopisu „Yash Turkestan“. Než Uali odjel do Istanbulu, on a Idrisi údajně pracují pro tento časopis. Žádné z těchto prohlášení není pravdivé. Ouali poprvé dorazil do Paříže na konci roku 1923. V roce 1925 emigroval do Turecka. Navíc Galimzhan Idrisi a Zaki Uali pro tento časopis nikdy nepracovali. „Yash Turkestan“ nevychází od roku 1937, ale od roku 1929, jak je uvedeno výše. Autor příběhu, Shakibaev, tehdy nevěděl, že Galimzhan Idrisi byl vždy proti Shockayevovy. Svědčí o tom jeho zprávy o kazašském vůdci ruskému výboru německého ministerstva zahraničí. V jedné z těchto zpráv, uložených v jednom z německých archivů, Idrisi varuje vedení ministerstva, že Shockay byl jedním z aktivních členů „Unie of Prometheus“ (jednal proti nacistům), a vyzývá proto k opatrnosti. Právě tento materiál v archivu také ukazuje, že Shockay s nacisty nekolaboroval.

Souhrnně lze říci, že sled událostí a skutečnosti uvedené v této práci jsou daleko od pravdy. Je nepopiratelným faktem, že Šakibajevovo vyprávění posloužilo jako vážná podpora pro vytvoření rozšířeného mylného názoru nejen mezi obyvateli Kazachstánu, ale i v celém Sovětském svazu. A tak sovětští propagandisté, kteří v Shockayovem politickém životě nenašli jediný fakt zrady, se nepochybně prostřednictvím Šakibajevova díla snažili dosáhnout svého cíle vyprávěním nepravd. Rád bychom vám připomněl, že pravda má tendenci dříve či později porazit nepravdu, zvláště když je podložena historickými fakty a výzkumy a také vůlí lidí k pravdě.

Závěrem bych rád poznamenal, že rozpad Sovětského svazu a s ním i zánik propagandistické mašinérie neměl na vědomí a správné chápání dějin téměř žádný vliv. Domnívám se, že současný výzkum odhalí světu nová fakta o Shockayevové neúčasti v hitlerovském režimu a doplní poznatky o jedinečnosti jeho osobnosti, schopné obětovat se pro osud lidu Kazachstánu a Velkého Turkestánu.

Jsem si jist, že M. Shockay je pro kazašský lid příkladem lásky k vlasti a svému lidu, nositelem nejvyššího vlasteneckého cítění a vzorem odvahy.