Bitva o Mosul běžela už třetí týden, když na počátku listopadu oddíly Syrských demokratických sil (SDF), což je v praxi Spojenými státy vyzbrojená a letecky podporovaná koalice kurdské YPG a arabských klanů, „zničehonic“ zahájily Spojenými státy dlouho avízovanou invazi k osvobození Rakká, hlavního města Daeše v Sýrii. Kurdové v čele jednotek čítajících 30 tisíc mužů, prý akci připravovali přes dva měsíce a jejím cílem podle amerického ministra obrany Ashtona Cartera je Rakká obklíčit, „izolovat“ a poté teprve zahájit postup do jejího nitra.

Asadův režim ztratil nad Rakká kontrolu v březnu 2013, kdy město obsadila syrská frančíza Al Kajdy, Fronta al Nusrá, která se nedávno přejmenovala na Frontu dobytí Levanty a v současnosti je hlavní silou džihádu ve východním Aleppu. O rok později přišel neustále sílící Daeš a prohlásil Rakká hlavním městem svého „chalífátu“.

Washington začal v posledních měsících tvrdit, že právě v Rakká se připravují teroristické útoky proti západním cílům, což nabídlo dostatečný důvod pro urychlené plánování útoku právě na tuto baštu Daeše ve východní Sýrii. Spojeným státům se ale nepodařilo stvořit k prosazení svých plánů žádnou alianci, v níž by dominovali Arabové – navíc Arabové „umírnění“ a ochotní bojovat za Washington – a tak nezbylo než se opřít výhradně o syrské Kurdy a jejich Lidové obranné síly (YPG).

Podle kurdských lídrů byla situace pro tuto „nevyhnutelnou oportunistickou akci“ proti Rakká zcela ideální, neboť Rusko a Sýrie se soustředí na osvobození Aleppa a nebudou tak kurdským záměrům bránit. Tím spíš, že Kurdové dobytí Rakká považují za symbolický – a všemi vítaný -- konec Daeše v Sýrii, byť tato bitva může být podle některých názorů složitější a delší než osvobozování Mosulu.

Nicméně, proti Kurdům obsazujícím Rakká okamžitě vystoupilo Turecko, které odmítá případné rozšiřování kurdských území, zatímco Kurdové sami varovali Ankaru, aby se do bitvy o Rakká vůbec nezapojovala. Spojené státy se snaží obě strany přesvědčit, aby se soustředily jen a jen na Daeš, ale moc úspěšné nejsou – turecká armáda nedávno u Afrínu drtivě zaútočila na YPG ve chvíli, kdy YPG útočil na Daeš, zatímco neochota Kurdů vzdát se vedoucí role v rámci SDF přiměla arabské klany, aby z ofenzívy prostě „vystoupily“. Nejenže tím rozbily chatrnou „hlavičku“ SDF coby střechové opoziční organizace, v níž byl kurdský prvek formálně jen jedním z mnoha, ale veškerý útok na Rakká nechaly právě Kurdům…

Není divu, že Ashton Carter od počátku eufemisticky připouští, že nynější ofenzíva „nebude snadná“, a to neměl na mysli jen písečnou bouři, která ofenzívu (nazvanou příznačně Hněv Eufratu) zpomalila hned v počátku...

Virtuální Dunford

Ankara považuje syrské YPG za součást „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK) a obě skupiny označuje za teroristické. Náčelník amerického generálního štábu generál Joseph Dunford osobně odletěl do Ankary, aby své turecké protějšky ujistil, že YPG v žádném případě nemají v plánu Rakká obsadit a připojit ke „svému“ území, nýbrž jen a pouze „izolovat nepřítele, který je v okolí Rakká a uvnitř“. Není jasné, jak na turecké generály zapůsobilo Dunfordovo ujištění, že se Pentagon při ofenzívě proti Rakká bude „spoléhat na umírněnou syrskou opozici, prověřené syrské síly a síly Svobodné syrské armády“, když Turci musejí dobře vědět, že to vše jsou jen virtuální kategorie popisující neexistující vojenské síly, tím spíš, že Kurdové postupují na Rakká už bez „fíkového listu“ v podobě arabských oddílů, zato s asi padesátkou „zahraničních poradců“ z USA a dalších zemí. A k tomu je tu reálná kurdská politika v praxi – YPG už od června například opakovaně slibuje, že odejde z Manbídže u tureckých hranic, odkud původně taky měla Daeš jen vytlačit, a bez zajímavosti není ani postup Kurdů v bitvě o Mosul, v níž se soustředí především na zábor iráckých území. Erdogan tak už (rovněž poněkolikáté) hrozí, že dalším terčem pokračující invaze turecké armády v Sýrii se stane právě Manbídž. Výsledkem bude střet člena NATO se silami vyzbrojovanými lídrem NATO, přičemž ten první si stále ostřeji stěžuje, že ten druhý podporuje a vyzbrojuje teroristy… Je očividné, že případný turecký útok na Manbídž by donutil YPG přesunout síly od ofenzívy proti Rakká a celá operace by se ještě více zkomplikovala.

Oč víc už si Erdogan ve vztahu k Obamovi nebere žádné servítky, o to více je ale nadšený z toho, že do funkce Trumpova poradce pro otázky národní bezpečnosti nastupuje generál Michael Flynn. Někdejší šéf vojenské tajné služby DIA, který letos odhalil kalkul Washingtonu s podporou Daeše, opakovaně kritizoval Obamovu snahu držet si Turky „na distanc“ a vyslovil se i pro vydání tureckého duchovního Fathulláha Gülena Ankaře. „Je na čase, abychom se podívali čerstvýma očima na význam Turecka a příslušně vnímali i naše priority,“ napsal (mimochodem, proturecký lobbyista) Michael Flynn pro The Hill. Pro Gülena a především pro (nejen ty syrské) Kurdy to nejsou dobré zprávy.

Zásadní otázka

Ofenzíva proti Rakká nicméně zatím pokračuje, jednotky YPG jsou po třech týdnech asi 25 kilometrů od města a americké letectvo zabíjí civilisty v oblasti, zatímco Washington za totéž kritizuje syrské letectvo nad východním Aleppem. Daeši se nedaří udržet ve městě civilisty, kteří před blížícími se oddíly YPG prchají na sever, do kurdských oblastí, byť není jisté, jaké procento z nich tvoří bojovníci Daeše…

Nicméně, hlavní otázkou se zdá být, jak se Washingtonu podařilo přimět syrské Kurdy jít na Rakká v příkrém rozporu s postojem Turecka a fakticky je tak postavit nejen Daeši, ale i turecké armádě. Takový potenciální masomlejn, v němž Kurdové nemohou vyhrát, nelze podle všeho vysvětlit jen urputnou, až zaslepenou snahou YPG rozšířit své území. Tím spíš, že volby v USA nevyhrála Hillary Clintonová s jejím nadšeným libyjským „přišli jsme, viděli jsme, je mrtvý“… Že by se už USA začaly rozhodovat mezi svým spojencem z NATO Tureckem a svými kurdskými spojenci z YPG?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami