Pokud někdo stále ještě hledal pádný důkaz, že se svět mění, pak tento nemůže být přesvědčivější: Rusko minulý čtvrtek oznámilo, že byla dokončena dohoda s Tureckem o dodávkách ruského protivzdušného systému dlouhého doletu S400. Prý zbývá doladit „jen“ otázku úvěru. Moskva prý turecký návrh v tomto směru „aktivně“ projednává.

Během několika hodin se u Recepa Erdogana „na drátě“ ozval Donald Trump, který tureckého prezidenta nedávno v Bílém domě přijal na pouhých 22 minut, a nyní s ním chtěl probrat „četné otázky“ a zintezivnění „boje proti terorismu“. Jen co zavěsil s Trumpem, zatelefonoval Vladimiru Putinovi, s nímž prý jednal o „klíčových aspektech“ urovnání v Sýrii před dalším kolem rozhovorů v Astaně, před nímž si Turecko s Ruskem a Íránem ještě „dolaďují noty“. Následující den Erdogan, kterého by pořadatelé nadcházejícího summitu G20 v Hamburku nejraději vůbec nevypouštěli na ulici, v Istanbulu osobně přijal ruského ministra obrany, stále nesmyslnější krize kolem Kataru jej navíc sbližuje i s Íránem a v samotném Hamburku by se měl Erdogan sejít s Putinem „face to face“, aby prý probrali Sýrii i společné energetické projekty. Mimochodem, pokládání trub na dno Černého moře, jimiž bude v rámci projektu Turkish Stream proudit ruský zemní plyn do Turecka a odtud zřejmě dál do Evropy, začalo před více než týdnem, přičemž „startovací knoflík“ zmáčkl osobně Putin a ještě z paluby lodi telefonoval Erdoganovi. Plynovod poběží pod hladinou moře 900 kilometrů, náklady se odhadují na 13 miliard dolarů, první jeho část by měla být dokončena příští rok, zbylá rok na to…

Stále je řeč o Turecku, které je stále ještě členem NATO. A Rusku, které je pro NATO stále nepřítelem číslo 1.

Nicméně, řeč je o Turecku, jemuž z mnoha různých důvodů hrozí nové a nové střety s dosavadními západními „partnery“, kteří potřebovali vojenskou sílu Ankary na svém jižním křídle, ale dlouho „projednávané“ přijetí Turecka do EU ve skutečnosti podmiňovali jen těžko splnitelnými požadavky. Jak připomínají některé komentáře, rusko-turecké vztahy mají mnoho styčných bodů, ať už jsou to zájmy obou zemí v Sýrii, ve Středomoří, v Černém moři, na Kavkaze, vnímání rostoucí role Íránu coby regionální mocnosti, energetická bezpečnost, snahy Ankary vyhandlovat si lepší pozici vůči syrským Kurdům a tak dále. Klíčová je ale nicméně skutečnost, že aktuální zhoršování rusko-amerických vztahů přichází v době, kdy se zhoršují i vztahy turecko-americké. Zatímco tedy USA po členech NATO požadují navýšit výdaje na zbrojení – čili fakticky zvýšit nákup amerických zbraní – se tak prodej ruského protivzdušného systému S400 stává krokem symbolickým i strategickým zároveň. Jakmile začne S400 operovat na tureckém území, velení NATO nejspíš odřízne Turky od sdílených informací v rámci svého protivzdušného systému. A Turecko pro změnu zajistí, že v případě prohloubení války v Sýrii už na dostřel S400 neprolétne přes jeho území žádná americká či jiná západní stíhačka? Odpojí se Turecko od údajů NATO, bude sedět na dvou židlích nebo rovnou přejde na data poskytovaná ruskou stranou? A když už Turecko získá S400, co od Ruska koupí dál? A může Rusko opravdu věřit neuchopitelnému Erdoganovi, když mu – dřív než Číně, například -- prodává jeden ze svých zbrojních klenotů? Otazníků je nespočet. Severoatlantická aliance i Rusko v každém případě vstupují na neznámé území.

Možná se rovnou hraje vabank. Turecko má po té americké druhou největší armádu v rámci NATO a pro stratégy v Kremlu musí být představa, že ze struktury NATO odeberou právě tuhle kostku domina, nesmírně lákavá. A k tomu je tu navíc i skutečnost, že ruský S400 v Turecku s konečnou platností zhatí americké plány obklíčit Rusko aliančním protiraketovým deštníkem, nemluvě o tom, jak dopadnou snahy prosadit trvalou americkou vojenskou přítomnost v Černém moři.

Čína, která aktuálně s Ruskem podepsala dohodu o komplexní vojenské spolupráci do roku 2020, průnik Moskvy do NATO jednoznačně vítá. Rusko se tím prý dostává k NATO do ložnice…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami