Osvobozování Mosulu začíná drhnout. Irácká armáda postupující z jihu narazila tvrdý dělostřelecký odpor Daeše a musela zastavit. Ze severu sice postupují kurdští pešmergové, ale ti se více než na střet s Daešem soustřeďují na anexi iráckého území pro svůj budoucí stát, a další část útočící koalice – šíitské oddíly – míří za Mosul, do Tal Afaru, aby odřízly bojovníkům Daeše případný masovější přesun do Sýrie. Daeš sice během prvního týdne bojů přišel o značnou část území, ale mezitím podpálil rozsáhlá ložiska síry kolem Mosulu a jedovatými plyny tráví všechny kolem, tříští nástup teroristickými útoky v Kirkúku nebo pokusy o obsazení nedalekých měst, nejnověji včetně Ramádí, popravují v Mosulu své potenciální dezertéry stejně jako po stovkách civilisty, kteří se pokoušejí o vzpouru, zatímco jiné si drží jako živé štíty, a prý si i holí vousy, aby útočící straně ztížili rozlišování Daeše od obyčejných lidí.

Spojené státy a jejich koaliční partneři podnikají nálety na údajně až milionový Mosul, a to prý už i s nasazením strategických bombardérů. Vzhledem k tomu, že americké bomby – na rozdíl od těch ruských shazovaných na východní Aleppo – zabíjejí výhradně teroristy, oficiálně jsou uváděny pouze údaje o zabitých (za lidskými štíty schovaných) džihádistů, a tak Pentagon mluví „pravděpodobně“ o 800 až 900 bojovnících Daeše zlikvidovaných za první týden a půl útoku. Rusko k tomu ovšem dodává (a Pentagon prověřuje) údaje o obětech amerického náletu na školu poblíž Mosulu, lokální zdroje upozorňují na až dvacet účastnic pohřbu u Kirkúku, které se rovněž staly obětí amerického náletu, nebo iráckých vojácích, kteří se stali terčem „spřátelené palby“, další desítky civilních obětí jsou hlášeny přímo z Mosulu, a zatímco se za ně papež František modlí, Amnesty International vyzývá Pentagon, aby proti milionovému městu už znovu nenasazoval bomby s bílým fosforem, „pokud to nebude nezbytně nutné“.

Mimochodem, americké letectvo přiznává, že před rokem v Sýrii použilo bomby s ochuzeným uranem, podle odhadů syrské „nebojující“ opozice má v Sýrii za poslední dva roky na svědomí přes pět tisíc civilních životů, což je o něco vyšší číslo, než jaké je připisováno Rusům. Amnesty International vyhodnotila 11 amerických náletů z poslední doby a dospěla k závěru, že počet civilních obětí jen při nich převýšil tři sta. A k tomu ještě Moskva přihodila odhad, podle něhož Amerikou podporovaní syrští džihádisté od letošního února zabili přes 16 tisíc civilistů. Ale protože ruské bombardování a postup syrské armády a americké bombardování a postup Spojenými státy podporovaných džhádistů jsou „úplně jiná bombardování“ a „jiná zabíjení“, není třeba se podobnými údaji zatěžovat. Postačí ruské, jistě vší škodolibostiprosté konstatování, že osvobozování Mosulu nepřináší žádné hmatatelné výsledky…

Rakká

Faktem je, že bez ohledu na pokračující ofenzívu u Mosulu americká generalita v posledních dnech „raději“ přenáší pozornost na „blížící se“ ofenzívu proti „hlavnímu městu“ Daeše v syrském Rakká. Velitel amerických sil v Iráku generál Stephen Townsend má za to, že Pentagon nemá na vybranou a „cítí nutnost“ ovládnout Rakká dříve, než tamní vedení Daeše začne připravovat odvetné údery proti Západu. Není sice zřejmé, proč by teroristická organizace typu Daeše podobné akce neměla mít připravené už dávno, ale Townsend rvá na tm, že se „musíme do Rakká dost hezky rychle“. V případě Rakká – stejně jako v případě Mosulu (a ostatně i Aleppa) je tu ale jeden a ten samý problém – Turecko.

Neochota kurdských pešmergů vstupovat do bojů s Daešem v Mosulu – vyvažovaná naopak snahou ovládnout celý region -- je podle všeho výsledkem tlaku Ankary na „svého“ šéfa iráckého Kurdistánu Masúda Barzáního, jehož prostřednictvím se Recep Erdogan hodlá „vetřít“ – bez ohledu na nesouhlas Iráku -- do bojů o Mosul, možná i přímou invazí do Iráku, na což si Ankara nárokuje cosi jako přirozené právo. Vztahy mezi Ankarou a Barzáním jsou ostatně natolik pevné, že přes ně – stejně jako přes „své“ irácké jednotky -- může Erdogan v Iráku dosáhnout prakticky čehokoli, a to i proti zájmům Kurdů z Turecka či Sýrie. Cílem je podle všeho proměna severu Iráku (a Sýrie) v turecký „zadní dvorek“.