Osvobozování Mosulu začíná drhnout. Irácká armáda postupující z jihu narazila tvrdý dělostřelecký odpor Daeše a musela zastavit. Ze severu sice postupují kurdští pešmergové, ale ti se více než na střet s Daešem soustřeďují na anexi iráckého území pro svůj budoucí stát, a další část útočící koalice – šíitské oddíly – míří za Mosul, do Tal Afaru, aby odřízly bojovníkům Daeše případný masovější přesun do Sýrie. Daeš sice během prvního týdne bojů přišel o značnou část území, ale mezitím podpálil rozsáhlá ložiska síry kolem Mosulu a jedovatými plyny tráví všechny kolem, tříští nástup teroristickými útoky v Kirkúku nebo pokusy o obsazení nedalekých měst, nejnověji včetně Ramádí, popravují v Mosulu své potenciální dezertéry stejně jako po stovkách civilisty, kteří se pokoušejí o vzpouru, zatímco jiné si drží jako živé štíty, a prý si i holí vousy, aby útočící straně ztížili rozlišování Daeše od obyčejných lidí.

Spojené státy a jejich koaliční partneři podnikají nálety na údajně až milionový Mosul, a to prý už i s nasazením strategických bombardérů. Vzhledem k tomu, že americké bomby – na rozdíl od těch ruských shazovaných na východní Aleppo – zabíjejí výhradně teroristy, oficiálně jsou uváděny pouze údaje o zabitých (za lidskými štíty schovaných) džihádistů, a tak Pentagon mluví „pravděpodobně“ o 800 až 900 bojovnících Daeše zlikvidovaných za první týden a půl útoku. Rusko k tomu ovšem dodává (a Pentagon prověřuje) údaje o obětech amerického náletu na školu poblíž Mosulu, lokální zdroje upozorňují na až dvacet účastnic pohřbu u Kirkúku, které se rovněž staly obětí amerického náletu, nebo iráckých vojácích, kteří se stali terčem „spřátelené palby“, další desítky civilních obětí jsou hlášeny přímo z Mosulu, a zatímco se za ně papež František modlí, Amnesty International vyzývá Pentagon, aby proti milionovému městu už znovu nenasazoval bomby s bílým fosforem, „pokud to nebude nezbytně nutné“.

Mimochodem, americké letectvo přiznává, že před rokem v Sýrii použilo bomby s ochuzeným uranem, podle odhadů syrské „nebojující“ opozice má v Sýrii za poslední dva roky na svědomí přes pět tisíc civilních životů, což je o něco vyšší číslo, než jaké je připisováno Rusům. Amnesty International vyhodnotila 11 amerických náletů z poslední doby a dospěla k závěru, že počet civilních obětí jen při nich převýšil tři sta. A k tomu ještě Moskva přihodila odhad, podle něhož Amerikou podporovaní syrští džihádisté od letošního února zabili přes 16 tisíc civilistů. Ale protože ruské bombardování a postup syrské armády a americké bombardování a postup Spojenými státy podporovaných džhádistů jsou „úplně jiná bombardování“ a „jiná zabíjení“, není třeba se podobnými údaji zatěžovat. Postačí ruské, jistě vší škodolibostiprosté konstatování, že osvobozování Mosulu nepřináší žádné hmatatelné výsledky…

Rakká

Faktem je, že bez ohledu na pokračující ofenzívu u Mosulu americká generalita v posledních dnech „raději“ přenáší pozornost na „blížící se“ ofenzívu proti „hlavnímu městu“ Daeše v syrském Rakká. Velitel amerických sil v Iráku generál Stephen Townsend má za to, že Pentagon nemá na vybranou a „cítí nutnost“ ovládnout Rakká dříve, než tamní vedení Daeše začne připravovat odvetné údery proti Západu. Není sice zřejmé, proč by teroristická organizace typu Daeše podobné akce neměla mít připravené už dávno, ale Townsend rvá na tm, že se „musíme do Rakká dost hezky rychle“. V případě Rakká – stejně jako v případě Mosulu (a ostatně i Aleppa) je tu ale jeden a ten samý problém – Turecko.

Neochota kurdských pešmergů vstupovat do bojů s Daešem v Mosulu – vyvažovaná naopak snahou ovládnout celý region -- je podle všeho výsledkem tlaku Ankary na „svého“ šéfa iráckého Kurdistánu Masúda Barzáního, jehož prostřednictvím se Recep Erdogan hodlá „vetřít“ – bez ohledu na nesouhlas Iráku -- do bojů o Mosul, možná i přímou invazí do Iráku, na což si Ankara nárokuje cosi jako přirozené právo. Vztahy mezi Ankarou a Barzáním jsou ostatně natolik pevné, že přes ně – stejně jako přes „své“ irácké jednotky -- může Erdogan v Iráku dosáhnout prakticky čehokoli, a to i proti zájmům Kurdů z Turecka či Sýrie. Cílem je podle všeho proměna severu Iráku (a Sýrie) v turecký „zadní dvorek“.

A pokud Turecko hodlá znovu připomínat „svůj nárok“ na Fethulláha Gülena, sebrat Baracku Obamovi „za trest“ jeho triumf v Mosulu a namísto „vítězství nad Daešem“ mu ponechat vítězství jen mediální, zatímco hmatatelnou kořist „shrábne“ Ankara… tak v případě Rakká je to vlastně v bleděmodrém.

Předpokládá se, že v Daeš má v Rakká asi čtyři tisíce mužů ve zbrani a k osvobození města podle USA, které na této operaci odmítají spolupracovat s Ruskem nebo Sýrií, tak budou potřeba oddíly kurdské YPG v čele tak zvané Syrských demokratických sil (SDF), neb bez nich to podle generála Townsenda USA nezvládnou. Bez velkých fanfár tak fakticky ožívá dávná neoficiální shoda mezi Ruskem a USA na rozdělení sfér vlivu v Sýrii – Rusko a Damašek si ponechají „funkční“ Sýrii se všemi velkými městy v západní části a středomořským pobřežím, zatímco USA „srazí hlavu“ Daeši v Rakká. Napovídá tomu mimo jiné i skutečnost, že Washington v tichosti „odložil“ program CIA na vyzbrojování syrského džihádu, čímž prý lidé z Obamova okolí „dávají čas Rusům, aby dokončili práci v Aleppu, čímž alespoň částečně svazují ruce budoucí (americké) administrativě“, vysvětluje Washington Post. Výroky amerického ministerstva zahraničí, podle nichž je Bašár Asad „jedinou překážkou míru v Sýrii“, lze proto vnímat jen jako kouřovou clonu, v níž se má shoda názorů ztratit.

Je tu ale znovu ten Erdogan.

Turecká armáda útočila proti YPG, kterou považuje za teroristickou organizaci, na severu Sýrie i ve chvílích, kdy kurdské oddíly sváděly boje s Daešem, brutálně je bombarduje při postupu do provincie Aleppo a opakuje, že při osvobozování Rakká budou jen „místní arabské síly“. V tomto směru nic nevyřešil ani telefonát mezi Obamou a Erdoganem, přičemž na turecké straně stojí i syrská exilová opozice, která poukazuje na kurdský postup v Iráku a odmítá jeho opakování v „arabské Sýrii“. Budoucnost útoku na Rakká tak zatím není jasná: USA potřebují 25 tisíc ozbrojenců SDF, což je jen krycí jméno pro kurdské oddíly, které chce Turecko zlikvidovat a místo nich vnucuje jednotky své… A tak, zatímco americký ministr obrany Ashton Carter na otázky o datu útoku nabízí vágní vyhlídku „během týdnů“, Ankara směrem k Západu připomíná, že má „alternativy“ vztahů, čili Rusko.

Východní Aleppo

Třetí významná bitva, která spoluurčuje budoucnost regionu, pokračuje ve východním Aleppu. Ruská armáda 18. října vyhlásila další – a posléze několikrát prodloužené – zastavení palby, aby z džihádistických čtvrtí mohli vyjít ozbrojenci, kteří už nechtějí bojovat, tvrdé jádro nabídku odmítlo a většinu ochotných ke kapitulaci silou „přivedlo k rozumu“, bez ohledu na to, že měst, v nichž se džihádisté vzdávají, obecně přibývá. Džihád během tří dnů příměří nepustil z východního Aleppa ani žádné civilisty, které používá jako živé štíty, a ostřeloval i silnice, po nichž měly projet humanitární konvoje OSN.

Světová organizace z neúspěchu humanitární „stránky“ příměří, během něhož z moci džihádu uteklo jen několik desítek lidí (za výpalné ve výši 300 dolarů na osobu), obvinila všechny zúčastněné. Rusko posléze oznámilo, že s žádným dalším příměřím už nepočítá, protože možnosti „oddělit umírněné teroristy od neumírněných“ byly očividně vyčerpány, a znovu propukly boje, v jejichž rámci džihád po desítkách dál zabíjí civilisty i ve většinovém, vládou kontrolovaném Aleppu, na které (podle Ruska) shazují bomby podle amerických map i belgické letouny, které tak podle amerických map podporují Al Kajdu. Belgie jakékoli nálety popírá...

Bojů o východní Aleppo se nyní už ale více než dva týdny neúčastní ruské letectvo, byť generalita prý o obnovení náletů Putina výslovně žádala. Podle všeho chce Moskva přenechat finální iniciativu při osvobození toto oblasti syrské armádě a jejím spojeneckým šíitským oddílům ze sousedních zemí, přičemž totéž platí i při „řešení“ tureckého postupu na Aleppo, neboť Erdogan je prostě všude. Damašek – vyzbrojený ruskými protivzdušnými systémy -- už pohrozil Ankaře, že bude jeho stíhačky ve svém vzdušném prostoru sestřelovat, a turecká armáda krátce po zastavení pochodu na Aleppo ukončila i své nálety. Za tureckou „zdrženlivostí“ podle všeho nejsou jen neustálé konzultace mezi Ankarou a Moskvou, ale i plné zapojení do výměnné zpravodajské sítě s Ruskem, Sýrií, Íránem a Irákem, stejně jako prohlubování shody s Damaškem v otázce Kurdů – podle dostupných zdrojů Sýrie totiž odmítla ruský návrh zaručující Kurdům „zvláštní status v rámci Sýrie“, tedy faktickou federalizaci země. A Erdogan přiznává, že jeho skutečným cílem v Sýrii není Aleppo, ale právě Kurdové.

K tomu pokračuje americký pragmatický přístup zahalený v kakofonii hlasité kritiky Ruska: poté, co se nad Sýrií málem srazily ruské a americké letouny, se americké velení za incident omluvilo, americký ministr obrany má za to, že ruské letectvo si nad Sýrií počíná „profesionálně“, Rada bezpečnosti OSN souhlasila s prošetřením náletů v Idlíbu, z nichž předtím Západ obvinil Rusko a Sýrii, podle nichž ale v dané době byly ve vzduchu jen americké stroje a jejich spojenci. Stranou pragmatismu tak zůstává jen EU, která rozšířila sankce proti Sýrii, zatímco OSN do svých projektů mnohé z těchto lidí ze „seznamu“ naopak zapojila…

Tož tedy: Ve třech zmíněných bitvách se útočící strany sice do té či oné míry různí, ale jedno mají přece jen společné: Rusko i USA útočí na sunnitský džihád zosobněný Al Kajdou a Daešem, za nímž stojí především Saúdská Arábie a Katar. Čili, útočí na „prodloužené ruce“ hlavních regionálních nepřátel Íránu a současně hlavních spojenců USA. Ergo, Teherán, který se bojů v Mosulu i Aleppu účastní prostřednictvím různých šíitských milicí a svých Revolučních gard, z nynější situace vychází jako vítěz. Není divu, že nejvyšší íránský vůdce, ajatolláh Chameneí, tvrdí, že by bylo naivní si myslet, že nad Spojenými státy nelze zvítězit. A turecká aktivita a snaha vytvářet v příhraničních oblastech Sýrie a Iráku své nárazníkové (nebo nějak jinak zvané) zóny má předejít přesunu džihádu na turecké území…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.