Krátce poté, co turecká armáda ovládla kurdský Afrín na severozápadě Sýrie, vydalo americké ministerstvo zahraničí poměrně rázně formulované prohlášení. Vyjádřilo v něm znepokojení z humanitární situace ve městě i z rabování, kterého se dopouštějí okupační síly. Především ale zdůraznilo, že turecká operace Olivová ratolest ve svém důsledku ochromila „boj proti Daeši“ a umožnila teroristům, aby se v některých oblastech mohli přeskupit.  

Stanovisko ministerstva lze vnímat jako vyjádření sympatií vůči ultralevicové kurdské Straně demokratického svazu (PYD) a jejím milicím (YPG), které v Afrínu utrpěly zdrcující porážku, a současně i jako pokus oživit mezi Kurdy americkou reputaci. I když, jako pokus hodně chabý, neboť prohlášení současně zdůrazňuje i „oddanost našemu spojenci v NATO, Turecku, a pochopení jeho legitimních bezpečnostních obav“.

Lze předpokládat, že pokus amerického ministerstva „nezabodoval“ ani u Kurdů, ale zcela jistě ani u Turků, byť z nejnovějšího rozpočtu Pentagonu už zmizely protiturecké sankce a zjevily se příslušné peníze. „Pokud by opravdu byli našimi strategickými partnery, tak by nás respektovali. Místo toho nás podvádějí,“ reagoval turecký prezident Recep Erdogan. „Vyslali tam 5000 nákladních vozidel plných zbraní a 2000 nákladních vozů s municí. Chtěli jsme od vás koupit zbraně za své peníze, ale nic jste nám nedali. Jaká je to tedy strategická solidarita?“ A navíc ještě Ankara připomíná, že množství zbraní, které USA do Iráku a Sýrie dodaly, skončilo nejen u Strany urdských pracujících (PKK), kterou má Turecko za teroristickou organizaci, ale právě i u teroristů z Daeše, proti nimž Washington „tolik bojuje“.

Pokud měl tedy americký postoj Ankaru odradit od dalšího postupu, nepovedlo se. Erdogan dál vyvíjí tlak a avízuje ofenzívu východním směrem, až do Iráku a tamních Sindžárských hor. Nebyl důvod mu nevěřit, a tak oddíly iráckých Kurdů i „turecké“ PKK Sindžár už pro jistotu opustily, režim v Bagdádu ujistil své kolegy v Ankaře, že zajistí, aby z iráckého území neútočili na Turecko, a na stranu Turecka se proti svým „bratřím“ z PKK postavilo i současné vedení iráckého Kurdistánu, které regionu vládne po loňském neúspěšném pokusu o vyhlášení nezávislosti.

Důvod nevěřit Erdoganovi jeho úmysly nemají ani Kurdové kolem Afrínu. Podle dostupných zpráv už raději stáhli oddíly ze „svého“ Tal Rifáatu nedaleko Afrínu a vpustili do něj – coby „živé štíty“ -- syrské vládní a ruské oddíly, čímž současně přerušili souvislý „koridor“ kurdského území na severozápadě Sýrie. „Turci se dohodli s Rusy. Chtějí potrestat Kurdy za spolupráci s Američany,“ popsal situaci jeden z velitelů YPG.

A důvod nevěřit Erdoganovi nemají vlastně ani Američané. Když turecký prezident tvrdí, že dalším na jeho „trase“ bude kurdský Manbídž, v němž působí i americká armáda, možná sice přímý konflikt mezi dvěma největšími armádami NATO nehrozí, i bez něj je ale nepříjemností na obzoru víc než dost. Pentagon i Paříž „pro jistotu“ vysílají do Manbídže posily, nejspíš rovněž v roli „živých štítů“.

Za této situace Donald Trump, aniž by přerušil své kontakty s Erdoganem, zničehonic ve čtvrtek překvapivě oznámil, že USA ze Sýrie „už brzy“ odejdou a „přenechají tu starost jiným“. Prý už „z Daeše vymlátili duši“ a už brzy se pod kontrolu dostanou i poslední jeho teritoria. Trump o tomto svém plánu údajně s poradci hovořil už měsíce, přičemž je jeho oznámení o to větším překvapením, protože právě lidé z jeho okolí mají se Sýrií podle všeho zcela jiné, byť nejspíš beztak těžko realizovatelné plány. Šéf Pentagonu například ještě před pár měsíci mluvil o fakticky „nekonečné“ americké vojenské přítomnosti, kterou zdůvodňoval „nezbytností USA“ pro prevenci „obrody Daeše“. Letos v lednu navíc „zasedly“ USA s Francií, Británií, Jordánskem a Saúdy, aby dojednaly další postup v Sýrii a shodly se na tom, že je nezbytné prodlužovat tamní válku co nejdéle a přitom co nejlépe „využít téma Asadových chemických zbraní“ a co nejlépe zmanipulovat zvláštního vyslance OSN Stefana da Misturu, aby jim šel na ruku a zabránil politickému řešení syrské války…  

A najednou Trump všechny plány „intervencionistů“ škrtá? Nebylo by to poprvé, kdy americký prezident přijde s něčím „svévolným“, bez ohledu na názory svých „lidí“, tedy aktuálně „jestřábí trojky“ Mattis, Pompeo, Bolton. A není to vlastně ani poprvé, kdy mluví o odchodu ze Sýrie. Ústředním tématem této kapitoly americké zahraniční politiky je argumentace „válkou proti Daeši“, která se ovšem vedle Sýrie týká především rodiště této teroristické organizace, tedy Iráku. Ale rozdíl mezi Sýrií a Irákem je zásadní – zatímco Sýrie oficiálně protestuje a opakovaně požaduje odsun ilegálních amerických jednotek, které se na jejím území nacházejí v rozporu s mezinárodním právem, bylo by v tamním nepřátelském a nepřehledném prostředí jakékoli „trvalé“ setrvání víc než problematické. Irák ale kdysi americké jednotky na svém území „uvítal“. Dnes už to sice není až tak „horké“ a Bagdád, který se odmítá účastnit amerických útoků proti Íránu, požaduje závazný harmonogram jejich odsunu také, ale Pentagon se na nejisté irácké půdě může opírat alespoň o „něco“.

A ačkoli americké jednotky v Sýrii aktuálně žádnou větší bojovou akci nevyvíjejí, vyhýbají se prý střetům s ruskými žoldáky od „Wagnera“ a podle dostupných zdrojů se „jen“ soustředí na budování nových základen na ropném východě Sýrie a na výcvik a vyzbrojování „bývalých“ džihádistů k boji proti režimu v Damašku, skutečností zůstává, že jejich stažení by citelně snížilo napětí mezi USA a Tureckem. Ankara se zdá být rozhodnutá dotáhnout svou „válku proti teroristům“, tedy nepohodlným Kurdům, do konce a ustoupit jí z cesty se může jevit jako strategický úkrok. Nemluvě samozřejmě o tom, že USA v Sýrii nemají žádné viditelné strategické zájmy – řeč je přece o státu, jehož ropné zdroje jsou vcelku zanedbatelné. A Trumpovi v tomto směru nejspíš nahrál i první mrtvý americký voják, který spolu s dalšími pěti vyletěl do vzduchu na výbušnině nastražené u Manbídže, aniž by bitva o město vůbec započala.

Není zatím jasné, jak šéf Pentagonu Mattis, nový ministr zahraničí Pompeo, poradce pro národní bezpečnost Bolton a další jestřábi na Trumpův postup zareagují, ale obecně je spojuje oddanost Izraeli a tím i nenávist k Íránu. A pokud budou razit „boj proti íránskému vlivu“ nejen v Iráku, ale i v Sýrii, nutně narazí na Rusko. Současných asi dva tisíce amerických vojáků v Sýrii se tak ocitne v prekérní situaci, tím spíš, že americká „zrada“ Afrínu Kurdům nedává příliš důvodů Pentagonu nějak přehnaně pomáhat. A co víc, beztak platí, že se syrští Kurdové sunnitských teroristů v Sýrii bojí víc než Íránu, takže… Mimochodem, obecně se PYD/YPG na „vedlejší koleji“ beztak už asi ocitli, neboť se nikdo ani nenamáhal jim o možném americkém odsunu něco alespoň naznačit.

Nicméně, zpět k Trumpovu „překvapení“. Lze předpokládat, že formulace o „ostatních, kteří se teď už postarají“ o Sýrii, míří na Rusko, neboť podobný motiv už opakoval i v předvolební kampani. O to pozoruhodnější je ovšem skutečnost, že se iniciativy okamžitě chopila Macronova Francie, která chce být opravdu u všeho důležitého, co se jen ve světě odehrává, aniž by ovšem brala v úvahu svou skutečnou relevanci – zprvu prý že se stane prostředníkem mezi Kurdy a Tureckem v Mandbídži, vzápětí už do města hodlá vyslat svá komanda na kurdskou obranu. Ankara reagovala bez servítků: Francie by se měla „zklidnit“ a přestat „otevřeně podporovat terorismus“, protože vyslání jednotek bude vnímáno jako „invaze“ (ta nebetyčná ironie!) a francouzští vojáci se proto mohou stát „tureckým terčem“. A navrch ještě turecká média zveřejnila dislokace ilegálně působících francouzských komand v Sýrii, kdyby náhodou ještě někdo ze „zájemců“ nevěděl. Přímo se tak nabízí představa, že Trump přenechává Francii možnost „historicky se znemožnit“ a ve finále střetem s Tureckem „rozbít“ NATO, aby mohl ukázat prstem na Francii, potažmo celou Evropu: On jako že „nic, jen muzikant“, ale to vy jste „zmatlali všechno, čeho my jsme tam v potu tváře dosáhli“. Mimochodem, není bez významu, že prvotní rozhodná francouzská prohlášení už vystřídalo ujištění, podle všeho adresované především Turecku, že se na severu Sýrie francouzští „commandos“ určitě nechystají k žádným bojovým akcím…

Možné je samozřejmě ale i jiné vysvětlení Trumpova „komplexního odchodu“, do něhož spadá už i zmrazení fondů na rekonstrukci regionů ovládaných PYD/YPG: před pár týdny si výměnou za dlouhodobé setrvání amerických oddílů řekl Saúdům o čtyři miliardy dolarů. Ti si opravdu – s podporou některých amerických politiků -- přejí pokračující americkou okupaci a destabilizaci Sýrie, což nyní v USA potvrdil osobně korunní princ Muhammad bin Salmán, a tak nelze vyloučit, že se Trump nově jen pokouší „vyšroubovat cenu“ za služby US Army. Současně je tu ale překvapivé saúdské uznání faktu, že Bašár Asad už nepadne a tudíž další válka proti němu nemá moc smyslu, snad by se prý jen neměl tolik přátelit s tím Íránem…

Není asi překvapením, že Rusko s Íránem více méně potichu vše sledují a nechávají Turecko a Západ, aby si šly vzájemně po krku. Už jen skutečnost, že USA nejsou s to v Sýrii před Tureckem uchránit Kurdy, své hlavní spojence, hraje oběma zemím do karet, neboť tím oslabují jak USA, tak také Kurdové a tím i významná část „rebelských“ sil. Moskva s Teheráneem a Damaškem tím navíc získávají čas a prostor pro vlastní vojenské operace proti džihádu, jakou je například probíhající „dočišťování“ Východní Ghúty u Damašku a první kroky směrem na jih Sýrii, do Dar´á.

Z hlediska Ruska a Íránu musí Erodgan odvádět skvělou práci už jen tím, že důsledně boří veškeré plány na trvalou americkou vojenskou přítomnost v zemi, neboť bez „zrazených“ Kurdů takové vize zůstávají jen sny. Současně ale platí, že turecký postup východem Sýrie bude postupem oblastmi, které Spojené státy s kurdskou pomocí dokázaly ze Sýrie „vykrojit“, oblastmi, které jsou považovány za obilnici, zdroje vody i hlavní zdroje ropy a plynu pro celou Sýrii. Jinými slovy, právě turecký postup těmito oblastmi bude zcela jistě tématem summitu Ruska, Turecka a Íránu, který se sejde v Istanbulu 4. dubna. Pokud USA Turkům ze Sýrie opravdu ustoupí a nechají tamní Kurdy být, co asi tak Rusko s Íránem Erdoganovi nabídnou, aby si ho udrželi na své straně? Turk Stream, jaderné elektrárny, vzájemný obchod? Nebo že by se mu ani nijak zásadně vnucovat nemuseli, protože vyhrocené vztahy mezi Tureckem a Západem Recepa Erdogana samy od sebe tlačí na Východ, bez možnosti většího manévrování? 

Tož tak…

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.