Krátce poté, co turecká armáda ovládla kurdský Afrín na severozápadě Sýrie, vydalo americké ministerstvo zahraničí poměrně rázně formulované prohlášení. Vyjádřilo v něm znepokojení z humanitární situace ve městě i z rabování, kterého se dopouštějí okupační síly. Především ale zdůraznilo, že turecká operace Olivová ratolest ve svém důsledku ochromila „boj proti Daeši“ a umožnila teroristům, aby se v některých oblastech mohli přeskupit.  

Stanovisko ministerstva lze vnímat jako vyjádření sympatií vůči ultralevicové kurdské Straně demokratického svazu (PYD) a jejím milicím (YPG), které v Afrínu utrpěly zdrcující porážku, a současně i jako pokus oživit mezi Kurdy americkou reputaci. I když, jako pokus hodně chabý, neboť prohlášení současně zdůrazňuje i „oddanost našemu spojenci v NATO, Turecku, a pochopení jeho legitimních bezpečnostních obav“.

Lze předpokládat, že pokus amerického ministerstva „nezabodoval“ ani u Kurdů, ale zcela jistě ani u Turků, byť z nejnovějšího rozpočtu Pentagonu už zmizely protiturecké sankce a zjevily se příslušné peníze. „Pokud by opravdu byli našimi strategickými partnery, tak by nás respektovali. Místo toho nás podvádějí,“ reagoval turecký prezident Recep Erdogan. „Vyslali tam 5000 nákladních vozidel plných zbraní a 2000 nákladních vozů s municí. Chtěli jsme od vás koupit zbraně za své peníze, ale nic jste nám nedali. Jaká je to tedy strategická solidarita?“ A navíc ještě Ankara připomíná, že množství zbraní, které USA do Iráku a Sýrie dodaly, skončilo nejen u Strany urdských pracujících (PKK), kterou má Turecko za teroristickou organizaci, ale právě i u teroristů z Daeše, proti nimž Washington „tolik bojuje“.

Pokud měl tedy americký postoj Ankaru odradit od dalšího postupu, nepovedlo se. Erdogan dál vyvíjí tlak a avízuje ofenzívu východním směrem, až do Iráku a tamních Sindžárských hor. Nebyl důvod mu nevěřit, a tak oddíly iráckých Kurdů i „turecké“ PKK Sindžár už pro jistotu opustily, režim v Bagdádu ujistil své kolegy v Ankaře, že zajistí, aby z iráckého území neútočili na Turecko, a na stranu Turecka se proti svým „bratřím“ z PKK postavilo i současné vedení iráckého Kurdistánu, které regionu vládne po loňském neúspěšném pokusu o vyhlášení nezávislosti.

Důvod nevěřit Erdoganovi jeho úmysly nemají ani Kurdové kolem Afrínu. Podle dostupných zpráv už raději stáhli oddíly ze „svého“ Tal Rifáatu nedaleko Afrínu a vpustili do něj – coby „živé štíty“ -- syrské vládní a ruské oddíly, čímž současně přerušili souvislý „koridor“ kurdského území na severozápadě Sýrie. „Turci se dohodli s Rusy. Chtějí potrestat Kurdy za spolupráci s Američany,“ popsal situaci jeden z velitelů YPG.