Příběh syrské války v sobotu rozepsal novou kapitolu, a to americkým náletem na pozice syrské armády, při němž bylo zabito přes 90 vojáků bránících džihádem obklíčený Dejrizor na východě země. Americká strana nijak nerozporovala oficiální zprávu ruské armády, podle níž „mezinárodní koalice proti Daeši“ z iráckého území podnikla čtyři nálety s nasazením čtyř letadel – dvou F16 a dvou A10. Zatímco se americká média ponořila do spekulací, zda se jednalo o cílený útok nebo nešťastnou náhodu, izraelský deník Haarec (Izrael byl, mimochodem, až dosud jedinou cizí mocností, která během pěti let války přímo útočila na syrské vládní cíle) americký nálet označil za „dárek pro Asada“. Není divu: Pokud Spojené státy odmítnou verzi o záměrném útoku provedeném nespokojenými generály – tím spíš v situaci, kdy je jejich válčení v Sýrii z hlediska mezinárodního práva zcela ilegální – příliš si nepomohou ani s verzí „náhody“. Přiznají tím totiž fakticky ruský argument o komplikovanosti válčení na složitě propleteném bojišti, a tedy i nutnosti oddělit džihádisty, kteří mají zůstat ušetřeni, od těch, kteří mají být zklikvidováni. K tomu je pro USA krajně nepříjemné, že zabili bezmála sto syrských vojáků bojujících proti Daeši, čímž Pentagon teroristům „určeným k likvidaci“, proti nimž nominálně rovněž bojuje, usnadnil plné ovládnutí dalších pozic, konkrétně základny Džebel Sardá. A pokud nálety – provázené odmítnutím Pentagonu spolupracovat se syrskou armádou -- prospěly Daeši, nabídly Rusku a Sýrii dostatek propagandistické munice ke zpochybnění amerických „čirých úmyslů“ bojovat proti Daeši, oživily spekulace o možném pokračujícím plánu ještě z roku 2012 na vytlačení syrské vlády z východu země, kde mělo podle Pentagonu vzniknout „saláfistické knížectví“, ale především nastolily zásadní otázku, proč USA vlastně podepisovaly s Ruskem dohodu o společném postupu v Sýrii.

Vedle úmyslu a náhody je tu samozřejmě i třetí možnost, a tou jsou falešné údaje o rozmístění jednotlivých sil, které americkému velení záměrně dodal některý z jejich džihádistických návodčích. Syrským islamistům s USA a jejich neochotou svrhnout režim v Damašku dochází trpělivost, a tak je pokus postrčit je do přímého vojenského střetu proti Sýrii zcela představitelný, stejně jako je představitelná jejich snaha Washington alespoň ztrestat mezinárodní ostudou – právě této variantě by ostatně odpovídal fakt, že nálety nebyly „předem plánovány“, stejně jako zbytečně hysterická reakce americké velvyslankyně při OSN Samanthy Powerové. Koneckonců, na stranu džihádu přešly už spousty Pentagonem a CIA vycvičených „umírněných“ teroristů a Spojené státy se dnes v Sýrii fakticky nemají o koho opřít, natož aby si byly s to ověřovat dodané údaje. Je už jen ironií, že zabití syrští vojáci vyvolali ve Washingtonu mnohem více omluvných frází než zabití syrští civilisté.

Objevilo se ovšem i čtvrté, poměrně bizarní vysvětlení masakru: Syrští vojáci, které americké letectvo pozabíjelo, prý byli příslušníky trestného oddílu, bývalí trestanci, a proto si je Američané „spletli s Daešem“… Jako pokus dobré.

Mimochodem, nálety v Dejrizoru nebyly z hlediska USA poslední blízkovýchodní „jobovkou“ uplynulých dní, neboť se ukázalo, že CIA (v rozporu s politikou Bílého domu) zcela vědomě vyzbrojovala Al Kajdu v Sýrii zbraněmi včetně raket, stále asertivnější turecký prezident Recep Erdogan vysvětlil Spojeným státům, že si za vyhnání svých vojáků z Al Raí mohou samy „svým chováním“ a navíc vyzval „světové společenství“, aby se postavilo proti americkému chráněnci Fathulláhu Gülenovi, americké letectvo v Afghánistánu v rámci „friendly fire“ zabilo osm tamních policistů, načež Washington ještě přiznal, že Saúdům k bombardování Jemenu dodal zakázanou munici s bílým fosforem, a to vše v době, kdy nová studie dokládá, že celá třetina z bezmála devíti tisíc saúdských náletů cílila na civilní cíle...    

Ale zpět. Nepříjemná situace si v Sýrii vyžádala neortodoxní přístup k „likvidaci škod“, a tak se už v neděli začala „přerozdělovat zodpovědnost“: Nejprve se k účasti na náletu dobrovolně přihlásila Austrálie a po ní také Dánsko a Británie. Austrálie přiznala jedno účastnící se letadlo, Dánsko dvě ef-šestnáctky a Británie mluvila jen obecně o „stíhacích letadlech“. Čtyři útočící a čtyři státy, nicméně ani takové snadné počty nesedí. Stroje A10 totiž používají pouze USA, Británie ani Austrálie nevlastní a ani nepoužívají stíhačky F16 a dánské stroje tohoto typu parlament v Kodani povolil vyslat jen do Iráku a nikoli do Sýrie. Přesto se zodpovědnost „rozložila“ a opticky zmenšila, spojenci v NATO přijali poslušně svou „kvótu“ zabitých syrských vojáků, bez ohledu na to, že syrská armáda tvrdí, že útočící letadla přiletěla směrem od Irbílu v iráckém Kurdistánu, a tamní letiště k útokům využívá zase jen americké letectvo.

Bez ohledu na tato píárová cvičení Sýrie spolu s Ruskem po americkém náletu konstatovaly, že další pokračování příměří nedává žádný smysl, a to nejen kvůli Američanům, ale i pokračujícím útokům džihádu. Syrské a ruské letectvo vzápětí obnovilo nálety na okolí Dejrizoru ve snaze ovládnout zpět pozice, které Daeš získal díky americkému náletu na syrské vojáky. Daeš tentokrát na nálety reagoval a sestřelil jedno z útočících syrských letadel.

Džihád v otázce zbytečnosti dalšího „příměří“ fakticky vyjádřil souhlas s Ruskem a Sýrií a přinejmenším podle ruské armády se nejenže nehodlá rozdělit na „umírněné“ teroristy, nad nimiž Západ drží ochrannou ruku, a ty „skutečné“, ale společně navíc chystá rozsáhlou ofenzívu. Po týdenním „příměří“ lze tedy konstatovat, že mnoho „umírněných“ džihádistů už v Sýrii nezbylo – možná někteří, kteří bojují po boku turecké armády na severu Sýrie, ale rozhodně ne ti, nad nimiž až dosud Západ držel ochrannou ruku. Rozlišit Al Kajdu od těch „našich“ je prostě čím dál složitější, přiznává i Západ.

Čili, Spojené státy v Sýrii v rámci dohody s Ruskem nejenže nedokázaly splnit svůj závazek oddělit virtuální džihádistické „zrno od plev“, ale navíc masakrem vojenské posádky ilegálně vstoupily přímo do války v Sýrii proti legitimní vládě a krátkodobě pomohly Daeši, proti němuž nominálně v Sýrii bojují (byť původně, před pěti lety začínaly bojem za „změnu režimu). Z hlediska prestiže velmoci je to situace krajně nepříjemná, a tak přišla klasická „humanitární“ fáze, kterou západní politici a mediální mainstream začali rozehrávat už koncem minulého týdne. V pondělí večer vyslala v britském Coventry sídlící one man šou zvaná Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR), o níž po pěti letech slepého opisování začíná pochybovat i český mainstream, první zprávy o náletu na humanitární konvoj vezoucí pomoc do džihádem obleženého východního Aleppa, a k tomu i údaje nejméně 32 obětech. Zničený humanitární konvoj OSN se vzápětí – i díky informacím sorosovských Bílých přileb -- „propojil“ s ruskými a syrskými nálety na pozice džihádu u Aleppa, nálet byl připsán Sýrii (nebo Rusku) a USA, které prohlásily, že Rusko i Damašek znaly trasu konvoje, mohly zvolat: „Odporné!“ a oznámit, že je třeba dohodu s Ruskem „revidovat“.

Nicméně, do úterního odpoledne, když se „kouř poněkud ztratil“, Rusko konstatovalo, že trasu neznalo a zveřejnilo video, kterým chtělo dokázat především to, že konvoj nebyl zasažen při náletu, ale jeho nákladní automobily prostě shořely, a to za přímé účasti „záchranářů“ z Bílých přileb, kteří se „jako vždy náhodou objevili na správném místě a s kamerou“ a už prosluli mnoha propagandistickými akcemi namířenými proti Damašku a Rusku. OSN, která pozastavila svou humanitární pomoc směřující do Aleppa, o několik hodin později rovněž přestala mluvit o „náletech“ a dala přednost formulaci „nevíme, co se tam stalo“ a přiznání, že počty obětí nejspíš nebudou tak vysoké, jak se původně tvrdilo…

Útok na humanitární konvoj sice nejspíš získá jasnější kontury ve chvíli, až se zboží z vypálených nákladních vozů objeví v okolí Aleppa na černém trhu (a za přemrštěné ceny), nicméně USA zničení konvoje dál přičítají dvěma ruským stíhačkám s tím, že to měla prý být „pomsta“ za americký nálet v Dejrizoru. Tento nepříliš logický americký názor následně podpořilo přesvědčení, že Rusko je zodpovědné za to, co se stalo s konvojem, i kdyby na něj vůbec neútočilo. Podle Obamova poradce Bena Rhodese totiž ruská odpovědnost spočívá v tom, že se přihlásilo k příměří a k humanitárním dodávkám směřujícím na sever Sýrie, a tak je jeho chybou, že se konvoji něco stalo, ať to bylo cokoli. Jako by americká strana nepřijala přesně tytéž závazky…

Dohoda mezi Ruskem a USA, jejíž znění chce Rusko stále zveřejnit, aby bylo jasné kdo, jak a jaké závazky porušuje, podle všeho formálně dál „platí“, byť Bílý dům má za to, že je „předčasné mluvit“ o vojenské spolupráci s Ruskem, na němž se předtím USA a Rusko domluvily, protože „nejprve musí být naplněna dohoda o příměří“, v němž ovšem nevidí smysl ani Rusko, ani Sýrie a ani džihád. Zdá se, že Spojené státy v syrské válce nejsou tak silné, aby určovaly „pravidla hry“, ale stále mají dostatek kapacit, aby složitým taháním za nitky ostatním onu hru kazily, byť není jasné, jak dlouho taková praxe ještě může vydržet. Celá dohoda se tak -- přinejmenším díky své „obviňovací“ kapitole, kterou lze psát donekonečna -- stává kusem papíru, který už po týdnu a pár dnech ze všeho nejvíce připomíná snahu nastolit „osvědčený“ bludný „Minsk II“…

Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami