Coby student, míval jsem část přednášek v Celetné a část na náměstí Krasnoarmějců, nyní Jana Palacha. Při tom přebíhání jsem začátkem roku 89 narazil, doufám naposledy, na nerozbornou hráz předvoje dělnické třídy. Stála opačně než v tom slavném únoru, zády k balkonu paláce Kinských, z kterého kdysi mluvil Gottwald s Clementisovou beranicí na hlavě. Nebyl to jediný rozdíl, neboť na tom náměstí už to vůbec nevypadalo, že mladý je každý komunista, spíš to byla dělnická třída ve výslužbě. Ale kdo ví, tenkrát se mi zdál každý nad čtyřicet skoro v důchodu. Z toho setkání se šedou, hrozivou masou jsem si odnesl tísnivý pocit. Vůbec mne nenapadlo, že právě proto se ta masa tváří tak hrozivě, že se vlastně cítí ohrožená. A že za rok bude hlavním řečníkem k výročí únorového převratu Václav Havel, už jako prezident republiky.  

Tou dobou by mne zase nenapadlo, že ještě po dvaceti letech bude někdo ochoten tvrdit, že v únoru 1948 šlo o ústavní převzetí moci. Pravda, nekomunistická část vlády svou chaoticky provedenou demisí Gottwaldovi k tomuto zdání pomohla a mohlo to na první pohled vypadat jako obyčejná a úspěšně zvládnutá vládní krize. Jenže tu přebývá několik maličkostí: ozbrojené lidové milice v ulicích; pohotovostní pluk SNB, který nezasáhl proti této paramilitární síle, ale tvrdě rozprášil pokojnou demonstraci nekomunistických studentů; převrat v ostatních stranách, kde si KSČ už léta budovala síť sympatizantů a někdy i tajných členů; akční výbory provádějící čistky v ministerstvech, úřadech či redakcích novin; zatýkání nepohodlných lidí, například dr. Marjanka, vysokého úředníka ministerstva spravedlnosti, který vyšetřoval přehmaty bezpečnosti: byl prvně zatčen již 23. února a o rok později podivně zemřel ve vazbě. Čistky pak proběhly i v Národním shromáždění, kde byly desítky poslanců zbaveny mandátu a nahrazeny lidmi ochotnými spolupracovat s novým režimem. Veřejnost těmto znamením doby porozuměla, a tak se během jara 1948 zhroutila masová členská základna nekomunistických stran a do KSČ se navalilo tolik zájemců, až sama strana musela v létě zastavit přijímání nových členů.  

Zdá se to být všechno dávno a ve vysoké politice, kdesi nad hlavami normálních lidí. Ale mrzí mne, že jsem se na to nestačil zeptat souseda z vedlejšího domu, který se účastnil té studentské demonstrace a pak místo studia architektury řadu let seděl. Zemřel, když mi bylo sedmnáct a tehdy jsem o tom věděl houby. Ještě dřív zemřel jiný soused, kterého jsem dětskýma očima vnímal jako hodného starého pána s pejskem, který ale kdysi jako člen uličního výboru odmítal doporučit tomu prvnímu sousedovi žádosti o předčasné propuštění. O kus dál bydlel kdysi Antonín Remeš, za Rakouska sociálně demokratický novinář, později za první republiky senátor. Zavřeli ho za války Němci a v padesátých letech zase komunisté, kteří ho před tím ještě vystěhovali z domu. Zemřel v Leopoldově. To Luděk Pik, také sociální demokrat, také novinář, poslanec a hlavně primátor Plzně skoro po celé meziválečné období, sice zemřel ještě včas na svobodě, ale místní komunistické veličiny se hojily na jeho vdově, které odmítali přiznat aspoň trochu slušný důchod. Dnešní sociální demokraté se k památce obou mužů hlásí, a dobře dělají. Ale říkám si, když tak jdou po zasedání krajské rady na pivo, jestlipak se někdy zeptají svých dnešních koaličních partnerů, jestli jim to není aspoň trochu hloupé?