Evropská komise tento týden navrhla dočasně, na 30 dní, zakázat občanům cizích (nečlenských) států vstup do unijních zemí. Výjimku mají nezbytné případy. Jde tedy o uzavření tzv. vnějších hranic EU, respektive schengenského prostoru. V historicky dohledné době snad neexistuje plastičtější příklad naplnění rčení „přijít s křížkem po funusu“ v praxi – a to zdaleka nejen v souvislosti s koronavirovou pandemií či s novou migrační vlnou tlačenou Tureckem do Evropy.

Vodprejskněte, jezinky!

Součástí schengenského prostoru je celkem 26 evropských států včetně Česka. Ne všechny tyto státy jsou ale zároveň členy Evropské unie. Schengenský prostor je (anebo byl?) tedy označení pro území těchto států (zemí tzv. Schengenské dohody), ve kterém mohou fyzické osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, včetně tzv. zelené hranice, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Všichni občané zemí EU mohou v důsledku těchto smluvních ustanovení pobývat v jiném členském státě jako turisté s platným cestovním pasem nebo průkazem totožnosti. Rovněž mohou žít v jiném členském státě za účelem zaměstnání, přičemž mají právo na zacházení stejné jako pro státní příslušníky dané země. To je mimochodem zdrojem stále větších (ekonomických, bezpečnostních či dalších) problémů mnoha států v důsledku nekontrolované a nekontrolovatelné tzv. pracovní migrace.

Mráz přišel ze Saarbrückenu

Schengenský smluvní systém v sobě také zahrnuje společnou unijní vízovou politiku pro krátkodobé pobyty občanů nečlenských států EU, což je velmi neblahým oslabením důležitých kompetencí národních států ve smyslu rozhodování o tom, kdo se bude vůbec pohybovat na jejich teritoriu. Název celého tohoto ambiciózního projektu, který Evropu a naši zemi dlouhodobě stále více nevratně poškozuje, je odvozen od jména obce Schengen v Lucembursku, kde byla 14. června 1985 podepsána ona Schengenská dohoda a kde byla následně 19. června 1990 signována taktéž tzv. Schengenská prováděcí úmluva. Smluvními státy projektu je tedy nyní 22 zemí, které patří mezi členy EU a 4 přidružené neunijní země, členové tzv. Evropského sdružení volného obchodu (ESVO: Norsko, Island, Lichtenštejnsko, Švýcarsko). Je důležité poznamenat, že schengenský prostor se nekryje s tzv. Evropským hospodářským prostorem (EHP), který je zónou volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými státy EU a třemi státy ESVO (Švýcarsko do něj nepatří). Za přímého předchůdce vlastní Schengenské dohody se považuje tzv. Saarbrückenská dohoda z roku 1984. Ta byla uzavřena mezi Německem a Francií, a to na základě protestů řidičů kamionů a majitelů přepravních a spedičnch společností proti nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. Posléze k ní přistoupily Belgie, Lucembursko a Nizozemsko, které již dříve mezi sebou vytvořily celní a hospodářskou unii (Benelux) s jen velmi omezenými kontrolami na vnitřních hranicích.

Z Princezny se nestřílelo, z nás si vystřelili!

Původním záměrem „Schengenu“ tedy byla snaha urychlit výměnu zboží a zásobování, šlo tedy o de facto standardní, technickou dohodu, jednou z mnoha tohoto typu – nikoli o zásadní změnu podoby Evropy a jejích států z hlediska demografického složení. To, do čeho v průběhu času hypertrofovala, bylo způsobeno čistě politickými okolnostmi. Zmiňme v první řadě utahující se šrouby soukolí stále těsnější evropské integrace. Výše uvedených pět států tedy 14. června 1985 podepsalo na lodi MS Princesse Marie-Astrid dohodu, která předurčila zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci prostoru těchto smluvních zemí. Obec Schengen byla k tomuto účelu vybrána symbolicky proto, že bezprostředně u ní se stýkají hranice Německa, Francie a Lucemburska. Kontroly na hranicích ovšem nebyly zrušeny okamžitě. Schengenská dohoda tedy byla zpočátku spíše v podstatě deklaratorní, v dnešním žargonu EU „nezávazná“. To bylo na jejím počátku, kdy by si nikdo neuměl představit, v co vše se jednou vyvine a že se tak stane za nezájmu, neznalosti a přihlížení obyvatel evropských států, obelhávaných jejich tzv. politickými elitami.