Evropská komise tento týden navrhla dočasně, na 30 dní, zakázat občanům cizích (nečlenských) států vstup do unijních zemí. Výjimku mají nezbytné případy. Jde tedy o uzavření tzv. vnějších hranic EU, respektive schengenského prostoru. V historicky dohledné době snad neexistuje plastičtější příklad naplnění rčení „přijít s křížkem po funusu“ v praxi – a to zdaleka nejen v souvislosti s koronavirovou pandemií či s novou migrační vlnou tlačenou Tureckem do Evropy.

Vodprejskněte, jezinky!

Součástí schengenského prostoru je celkem 26 evropských států včetně Česka. Ne všechny tyto státy jsou ale zároveň členy Evropské unie. Schengenský prostor je (anebo byl?) tedy označení pro území těchto států (zemí tzv. Schengenské dohody), ve kterém mohou fyzické osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, včetně tzv. zelené hranice, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Všichni občané zemí EU mohou v důsledku těchto smluvních ustanovení pobývat v jiném členském státě jako turisté s platným cestovním pasem nebo průkazem totožnosti. Rovněž mohou žít v jiném členském státě za účelem zaměstnání, přičemž mají právo na zacházení stejné jako pro státní příslušníky dané země. To je mimochodem zdrojem stále větších (ekonomických, bezpečnostních či dalších) problémů mnoha států v důsledku nekontrolované a nekontrolovatelné tzv. pracovní migrace.

Mráz přišel ze Saarbrückenu

Schengenský smluvní systém v sobě také zahrnuje společnou unijní vízovou politiku pro krátkodobé pobyty občanů nečlenských států EU, což je velmi neblahým oslabením důležitých kompetencí národních států ve smyslu rozhodování o tom, kdo se bude vůbec pohybovat na jejich teritoriu. Název celého tohoto ambiciózního projektu, který Evropu a naši zemi dlouhodobě stále více nevratně poškozuje, je odvozen od jména obce Schengen v Lucembursku, kde byla 14. června 1985 podepsána ona Schengenská dohoda a kde byla následně 19. června 1990 signována taktéž tzv. Schengenská prováděcí úmluva. Smluvními státy projektu je tedy nyní 22 zemí, které patří mezi členy EU a 4 přidružené neunijní země, členové tzv. Evropského sdružení volného obchodu (ESVO: Norsko, Island, Lichtenštejnsko, Švýcarsko). Je důležité poznamenat, že schengenský prostor se nekryje s tzv. Evropským hospodářským prostorem (EHP), který je zónou volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými státy EU a třemi státy ESVO (Švýcarsko do něj nepatří). Za přímého předchůdce vlastní Schengenské dohody se považuje tzv. Saarbrückenská dohoda z roku 1984. Ta byla uzavřena mezi Německem a Francií, a to na základě protestů řidičů kamionů a majitelů přepravních a spedičnch společností proti nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. Posléze k ní přistoupily Belgie, Lucembursko a Nizozemsko, které již dříve mezi sebou vytvořily celní a hospodářskou unii (Benelux) s jen velmi omezenými kontrolami na vnitřních hranicích.

Z Princezny se nestřílelo, z nás si vystřelili!

Původním záměrem „Schengenu“ tedy byla snaha urychlit výměnu zboží a zásobování, šlo tedy o de facto standardní, technickou dohodu, jednou z mnoha tohoto typu – nikoli o zásadní změnu podoby Evropy a jejích států z hlediska demografického složení. To, do čeho v průběhu času hypertrofovala, bylo způsobeno čistě politickými okolnostmi. Zmiňme v první řadě utahující se šrouby soukolí stále těsnější evropské integrace. Výše uvedených pět států tedy 14. června 1985 podepsalo na lodi MS Princesse Marie-Astrid dohodu, která předurčila zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci prostoru těchto smluvních zemí. Obec Schengen byla k tomuto účelu vybrána symbolicky proto, že bezprostředně u ní se stýkají hranice Německa, Francie a Lucemburska. Kontroly na hranicích ovšem nebyly zrušeny okamžitě. Schengenská dohoda tedy byla zpočátku spíše v podstatě deklaratorní, v dnešním žargonu EU „nezávazná“. To bylo na jejím počátku, kdy by si nikdo neuměl představit, v co vše se jednou vyvine a že se tak stane za nezájmu, neznalosti a přihlížení obyvatel evropských států, obelhávaných jejich tzv. politickými elitami.

Přicházejí jako svatouškové

Obdobná, nebo i větší, rizika v sobě skrývají i další „nezávazné“ akty přijímané v rámci EU. Mám na mysli například Evropský pilíř sociálních práv, Strukturovanou obrannou spolupráci PESCO či Listinu základních práv EU. Jde o iniciativy, které se na počátku vždy „tváří“ jako naprosto neškodné dokumenty a prohlášení, ztělesnění dobra, a postupně se – skrze nepřehlednou pavučinu a provázanost právních a politických institutů evropské integrace – stávají závaznými a (soudně) vymáhatelnými normami s nedozírnými (i finančně) následky pro jednotlivé státy a jejich občany. Dále platí, že EU si toto cestou uzurpuje pravomoci a kompetence tam, kde na to dle vlastního primárního práva a zakládajících smluv nemá nárok, jelikož se jedná o politické a věcné agendy, které nemají být „unijně“ společnými, ale výsostně národními. Všech pět zakládajících členů dohody (a posléze pochopitelně i další) proto muselo později, v roce 1990, podepsat tzv. Schengenskou prováděcí úmluvu. Teprve na jejím základě pak vešly do praxe všechny podmínky nutné pro úplné otevření a prostupnost hranic. Teprve v březnu roku 1995 pak byly odstraněny fyzické pohraniční kontroly. Plnohodnotnou součástí práva Evropské unie je Schengenská dohoda (i její prováděcí úmluva) až od okamžiku nabytí účinnosti tzv. Amsterdamské smlouvy v roce 1999. V současné době zahrnuje schengenský prostor členské státy EU kromě Irska. To je sice signatářem dohody, ale účastní se v jejím rámci pouze policejní a justiční spolupráce. Kypr dohodu též podepsal, ale požádal o odklad pro své plné členství. Členství Chorvatska, Rumunska a Bulharska blokuje i odmítavý postoj Nizozemska. Rozhodnutí o rozšíření Schengenského prostoru musí být totiž jednomyslné.

Štípněte se. Němci (!) se báli ilegální migrace

Česko se stalo součástí „pozemního a námořního “ schengenského prostoru 21. prosince 2007, na českých mezinárodních letištích se upustilo od hraničních kontrol osob, cestujících do „schengenského“ zahraničí, 29. března 2008. Stalo se tak, aniž by se k tomu zásadnímu a bezprecedentnímu kroku měli možnost vyjádřit čeští občané. To je, bohužel, zcela v intencích nejhorších polistopadových nedemokratických tradic. Podobné situace nastaly ohledně odepření referenda v dalších případech razantního omezení české národní a státní suverenity, jakými byly vstup do NATO a ratifikace Lisabonské smlouvy. V této souvislosti je až neuvěřitelným dějinným paradoxem skutečnost, že například Německo a Rakousko byly tehdy velkými odpůrci rozšíření Schengenu o státy střední a středovýchodní Evropy. Tehdy obě uzemě argumentovaly, že se obávají budoucí zvýšené kriminality v příhraničních oblastech a (sic!) nárůstu objemu ilegální migrace!

Kdokoliv vystaví vstupenku do ráje

Migrační invazní vlna, která prozatím vyvrcholila v roce 2015, a zvýšené obavy o vlastní bezpečnost přivedly později (anebo dočasně) některé státy Schengenu k opětovnému zavedení kontrol na vnitřních hranicích. Je typické a vypovídajcí, že Evropský parlament tyto akty tehdy okamžitě – a poté i opakovaně – odsoudil. Podle federalistické většiny europoslanců totiž jakékoli hraniční kontroly již nejsou ničím ospravedlnitelné. Smluvní schengenské státy tedy postupně zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení kontrol pouze na jejích vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží de facto přestaly existovat. Naštěstí nikoli úplně, a nikoli fyzicky, jak dnes můžeme vidět – a být za to šťastni. Občané všech zemí schengenského prostoru mohli do vypuknutí akutní koronakrize volně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv jejich místě (podle článku 2 odst. 1 Schengenské prováděcí úmluvy z roku 1990 je vnitřní hranice možno překračovat na jakémkoliv místě, aniž by se prováděla kontrola osob). Totéž ovšem začalo, žel, postupně platit pro cizince mající tzv. schengenské vízum opravňující ke vstupu pouze do jedné ze schengenských zemí. Vízum jim pak umožňuje cestovat i do všech ostatních zemí schengenského prostoru. Kdo z občanů ČR to věděl při hlasování o vstupu země do EU?

Nejdřív zvednout a pak přeříznout

Vstup byť do jedné země Schengenu tedy dále umožňuje neunijnímu cizinci následně cestovat celou smluvní oblastí bez veškerých dalších hraničních kontrol. To, co by se někomu mohlo na počátku zdát jako docela sympatický benefit pro občany států EU (byť i tento názor je silně diskutabilní a mnozí jej i tehdy oprávněně kritizovali), se zvrhlo ve svou absolutní antitezi a stalo se v podstatě zbraní hromadného ničení nasměrovanou proti Evropanům v podobě „zvednutí závor“ pro masovou ilegální migraci. Postupným zvyšováním počtu tzv. schengenských států narůstal i politický význam a dopad celého projektu. Jasným důkazem – a dalším hřebíčkem do naší společné rakve – byl v roce 1999 jeho přesun z mezivládní úrovně, kde platí na jakékoli hlasování, rozhodnutí a opatření právo veta každého jednotlivého členského státu, pod „nadnárodní“ gesci EU, a to prostřednictvím zmíněné Amsterodamské smlouvy, kde už se o všem rozhoduje na základě většinového hlasování. Tím se také veškerá schengenská pravidla stala závaznými pro všechny nové členské státy EU.

Vláda nás, jaksi, opomněla informovat

„Operace“ proběhla prostřednictvím Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce EU, který tvoří integrální součást Amsterodamské smlouvy. Od té doby tak samozřejmě rovněž narůstá počet společných a závazných právních předpisů a mnoha dalších opatření, které představují tzv. schengenské acquis, což je soubor právních předpisů tvořících základ tzv. schengenské spolupráce. Kromě Schengenské dohody, Schengenské prováděcí úmluvy a protokolů a úmluv o přistoupení k těmto úmluvám ze strany nových států se jedná i o rozhodnutí a prohlášení Výkonného výboru (který mezitím zanikl) a všechny následné legislativní akty EU, u kterých je v preambuli uvedeno, že rozvádějí schengenské acquis. Zahrnutí tzv. Schengenu do právního a politického rámce EU také významným způsobem předznamenalo budoucnost evropské integrace, protože participaci na schengenském projektu učinilo jednou z podmínek členství v EU. Od roku 1999 musí každý nový členský stát EU bez výjimek splnit požadavky dané příslušnými právními předpisy. A, opět – informovala o tom vláda ČR své občany v době přístupového referenda, anebo kdykoli později?! Podobně jako v případě jednotné evropské měny měny (eura) proto platilo a platí, že není otázkou zda, ale kdy se příslušný nový členský stát plně zapojí do Schengenu a zruší kontroly na společných hranicích.

Schengenexit. Slovo roku?

Jednou z hlavních podmínek pro vstup země do Schengenského prostoru, jak jsme již uvedli, je přijmutí odpovědnosti za kontrolu vnějších hranic Evropské unie. Zároveň všechny členské státy musejí uplatňovat stejná pravidla Schengenu, což se týká především kontroly vzdušného, námořního a pozemního prostoru. To zcela evidentně několik let porušovaly – a porušují – Malta, Řecko. Itálie, a hlavně Německo, aniž by za to byly jakkoli sankcionovány respektive ze schengenského prostoru vyloučeny. Jelikož není vidět ani záblesk světla na konci schengenského tunelu, ani náznak zlepšení, a ani jediné pozitivum schengenského členství, je nejvyšší čas, jako Česká republika, z tohoto škodlivého projektu odejít. Shodou okolností budou také švýcarští občané 17. května rozhodovat o tom, zda chtějí, aby jejich země i nadále setrvala v schengenském prostoru. Je to výborná inspirace i pro nás. Bohužel, Švýcaři – docela jednoduše – mohou jako nečlen EU v případě většinové vůle tento „schengenexit“ provést.

Něco se stalo

V případě členů EU je to složitější: podobně jako je tomu u hypotetického opuštění měnové eurozóny, smluvní rámec Schengenu tuto variantu nepředpokládá a nedefinuje. Zjednodušeně řečeno, v příslušných smlouvách (na rozdíl od Lisabonské smlouvy a členství v samotné EU) neexistuje ani zmínka o tom, jak „Schengen“ opustit. Neházejme ale pomyslnou flintu do žita. Kde je vůle, tam je i cesta. Určitou možností by bylo využití některých základních principů a zásad mezinárodního práva. Jde o ty, kterých se týká například Vídeňská úmluva o smluvním právu spolu s příslušnou judikaturou a které připouštějí odstoupení od mezinárodní smlouvy v případě, jestliže došlo k „podstatné změně poměrů“ oproti stavu v době uzavření smlouvy či přistoupení smluvní strany k ní. A to je přesně náš případ…

(Autory článku jsou ekonom a politolog Tomáš Doležal (na snímku vpravo) a Jiří Kobza, člen Poslanecké sněmovny, zvolený za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).)