Byl jsem požádán o vyjádření k proslovu Václava Klause při letošní svatováclavské poutní mši ve Staré Boleslavi; ještě trochu doplňuji původní celý text mé odpovědi, která byla zatím v médiích jen částečně (byť nezkresleně) citována, o to však hojněji komentována. Jistě nemusím zdůrazňovat, že jde o můj osobní názor, za nímž nestojí žádná instituce, pouze mé svědomí, které mi nedovoluje mlčet.

Zaprvé: Klaus k oltáři nepatří. Projevy politiků při katolické mši (a to nejen těch, kteří se vždy od náboženství distancovali) jsou jak z občansko-politického, tak i z nábožensko-liturgického hlediska anomálií. Je pastýřskou povinností biskupů dbát na posvátný charakter liturgie a bránit se nebezpečí oživování rakousko-uherské „jednoty trůnu a oltáře" - ta se v minulosti církvi velmi vymstila. Prezidentův výrazně politický projev při svatováclavské mši byl podle mého názoru zneužitím náboženské slavnosti. Mše není místem pro lapání voličských hlasů pro stávající ani zamýšlené politické strany.

Některé věty Klausova proslovu jistě zněly a měly znít pro katolické věřící svůdně (a bylo by možné s nimi souhlasit), nicméně v ústech tohoto muže jsou nevěrohodné. To, jak si Klaus představuje „konzervativní hodnoty", vidíme dobře na jeho oblíbencích Hájkovi, Bátorovi (názor na p. Bátoru prezentoval Tomáš Halík v rozhovoru pro Magazín ChristNet.cz - pozn. red.) či Adamu Bartošovi - myslím, že o tento typ konzervatismu opravdu není co stát. Pokud Klaus zásadně změnil svůj vztah k církvi a náboženství či poměru morálky a ekonomie, měl by to jasně říci, jinak je vzhledem k jeho mnoha dosavadním výrokům jeho postoj nekonsistentní, a tudíž velmi podezřelý z populistické účelovosti. Ostatně před několika lety se týž Klaus rozčiloval nad tím, že ve veřejnoprávní televizi je dán tak velký prostor bohoslužbě církve, která je přece něčím na způsob zahrádkářského spolku - tenkrát tam totiž nekázal; těžko se ubránit podezření, že pokud by si ovšem církev a její představitele ochočil, mluvil by o ní medovým jazykem. Nemohu si pomoci, Klausovi coby kazateli morálky z řady důvodů prostě nevěřím.

Klausova ideologie - zejména jeho neustálé útoky na křesťanskou ideu sociálně-ekologického tržního hospodářství - je v naprostém protikladu k sociálnímu učení katolické církve a k sociálně-politickému myšlení papeže Benedikta XVI., který neoliberalistickou ideologii všespasitelného trhu soustavně kritizuje. Stačí si přečíst papežovy nedávné projevy v Německu (včetně jasné podpory ekologických snah, které Klaus démonizuje), abychom viděli, že se Klaus papeže dovolává neoprávněně: buď tedy nerozumí tomu, o čem mluví, nebo se dopouští záměrného zkreslení. Klaus vyzval církev ke spojenectví v neoliberalistickém odporu proti myšlence „sociálního státu". Model sociálního státu má mnoho podob (včetně některých dnes opravdu nereálných), nicméně totální negace této myšlenky může také znamenat nebezpečné odmítání jakékoliv sociální odpovědnosti státu - a na to církev opravdu nemůže přistoupit, nechce-li popřít vlastní učení.

Naše církev se opravdu musí rozhodnout, zda bude v duchu austrokatolicismu okuřovat panovníka, který se jí snaží populisticky vlichotit, zda bude z bohoslužeb a oltáře dělat tribunu jednostranné agitace držitelů politické moci, anebo zda v duchu prorocké tradice bude umět říci lidem typu Václava Klause - a politikům jakékoliv strany, kteří by chtěli náboženství politicky instrumentalizovat - své statečné NE, byť by tím riskovala ztrátu různých výhod a politických podpor.

Církev sama z povahy svého poslání i jako integrální součást občanské společnosti má jistě nejen právo, ale i povinnost vstupovat do veřejné debaty o hodnotách a vyslovovat se k etickým aspektům politiky; ani kněží nejsou zbaveni občanského práva se svobodně vyjadřovat k politice a nést občanskou odpovědnost, avšak církev nikdy nesmí ztratit svobodu a kritičnost ve vztahu k politické moci a k jejím nárokům a objednávkám. Musí si uvědomit, že v pluralitní demokratické společnosti (naštěstí) nemá a nebude mít jinou moc, než je moc slova a argumentů, nikoho dnes nemůže k ničemu donutit, může být jen hlasem mezi hlasy - ale chce-li být přesvědčivým hlasem, musí jí jít především o to, aby už nadále neztrácela věrohodnost a aby se už nikdy s žádnou politickou mocí nezaplétala.