Bravurně oddělil československou měnu od rakouské 25. 2. 1919 okolkováním oběživa, když nechal po dobu akce uzavřít hranice československou armádou, aby zabránil spekulačnímu přílivu bankovek z jiných zemí bývalého mocnářství. Okolkováním uchránil měnu před prudkou devalvací, neboť rakouská státní tiskárna cenin tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Se svým jediným pozitivním činem z titulu ministra financí hned spojil řadu dalších, ekonomicky zcela záporně působících opatření.

Polovinu nominální hodnoty bankovek předložených v oněch dnech k okolkování totiž nechal Rašín zabavit, jejich majitelé museli tedy polovinu svého hotovostního jmění poskytnout státu jako půjčku za tehdy neslýchaně nízký, jednoprocentní úrok. Stát tím polovinu oběživa stáhl. Ještě čtyři dny před zahájením kolkování zamýšlel Rašín zabavit 80 % hodnoty všech bankovek, protože se mylně domníval, že když stáhne tolik a tolik procent hodnoty oběživa, klesnou v témže poměru i ceny. Opak byl pravdou. Obchodníci, kterým se nucenou půjčkou státu rázem zmenšil provozní kapitál na polovinu, se ho nějak snažili doplnit, nejsnadněji zvýšením cen. Pokud si chybějící kapitál opatřili půjčkou v bance, museli při nedostatku oběživa platit úrok ve výši 7 % a vyšší, což zdvihlo ceny na trhu.

Není se čemu divit, Rašín byl právník a ekonom-samouk, který si o ekonomice přečetl jen několik příruček v rakouském vězení [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991], tedy byl ekonomický diletant. Problematika peněžního oběhu mu ale byla nutně přístupnější než mnohem složitější ekonomické vlivy na výrobu a hospodářství jako celek. Nedocházelo mu, že stažením oběživa a svou nekompromisní deflační politikou významně zbrzdí vývoj hospodářství, protože investorům pak bude scházet nejen provozní kapitál, nýbrž i prostředky k investicím a na technický rozvoj. Československé banky měly následkem Rašínova stažení poloviny oběživa velmi málo volného kapitálu, takže půjčovaly značně neochotně.

Rašín prosadil po oddělení měny i majetkovou daň, takže následoval soupis majetku, aby z něj byla vyměřena progresivní daň, která byla hrazena z oné státem zabavené poloviny hodnoty bankovek předložených ke kolkování. Byl též fanatikem vyrovnaného rozpočtu a silné měny vyjádřené v paritě ke francouzskému nebo švýcarskému franku a americkému dolaru – jeho cílem byla poměr koruny k jedné z těchto měn 1 : 1. (Představa silné koruny je vlastní ekonomickým diletantům, zásadní důležitost má stabilita kursu.) Na jeho deflační politiku, uměle zvyšující kurs koruny vůči světovým měnám, doplatil zejména československý export v době, kdy se po válce obnovoval boj o trhy – československé výrobky byly v cizině vlivem kursu koruny drahé, tedy konkurence málo schopné.

Při svém prvním působení jako ministr financí bránil Rašín kvůli své posedlosti vyrovnaným rozpočtem jakémukoliv dovozu, a to i nutně potřebných věcí a surovin. Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagonů, které republika nutně potřebovala. Neméně byl ovládán představou, že mezinárodní spekulace uměle udržují vysoko zejména ceny surovin a že počká-li se, nakoupí se pak levněji. Opak byl pravdou, ceny na světových trzích stoupaly i nadále.