Šok z odstoupení území Německu, Maďarsku a Polsku na podzim 1938 vyvolal v českých zemích otázku, proč českoslovenští politici nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě v roce 1938 bylo v jejich silách. Hlavní důvod okleštění a pak rozpadu Československa, vypjatý český šovinismus a nevlídné zacházení s národními menšinami si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat.

Kritika postupu spojenců v roce 1938 přivedla Čechy též k přesvědčení, že ČSR neměla sledovat a podporovat jejich protiněmeckou politiku. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo již za druhé republiky (1938–39) v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu skupin domácího protektorátního odboje až do konce války pak charakterizoval právě odpor proti stranickému uspořádání. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se po válce velmi vymstilo.

Po okupaci českých zemí se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu a proti vlastním, českým fašistům (!). Protože národně obranná opatření byla nutně protidemokratická, tak stmelení a podřízení se zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, čímž se Češi stali lhostejní k porušování demokracie. České obyvatelstvo pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, symbolicky o mohutné ruské dubisko na Východě. SSSR se nezúčastnil mnichovské konference, nebyv pozván, nezapomnělo se též na jeho odmítavý postoj k německému vpá¬du v březnu 1939. A tak znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě „Němci ven – Stalin sem“, podobně i v květnu v Brně, čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce 15. 7. 1939 vyhlíželi na místním nádraží s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. Považte, v protektorátu za německé okupace! V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka.

Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství (celonárodní náhražka za politické strany), kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady.