ZDE

Obvykle se uvádí, že ji rozpoutalo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, se zpravidla nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německého ozbrojeného konfliktu.

A to navzdory platnosti polsko–sovětského paktu o neútočení z roku 1932. Důsledkem německého útoku proti Polsku 1. 9. byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav 3. 9. 1939 jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu. Nemusely, mohly dosáhnout pomocí přičinění B. Mussoliniho uspokojivého smírného řešení.

Předtím zde byly dva agresivní akty, které se pokládají na nevyhlášené vypovězení války – dvě polské mobilizace proti Německu. Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko–německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě jednáním a k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve pokud by se oba státy nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti.

Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939, aby necelé dva měsíce poté, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 a Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Druhá polská, již celková mobilizace následovala v srpnu 1939. Zde byly porušeny dvě ze tří výše uvedených mezinárodních smluv, jelikož pakt o neútočení vypovědělo Německo v reakci na polskou částečnou mobilizaci již v dubnu 1939. Německo ani jednou nemobilizovalo.

Poláci si, stejně jako Češi rok předtím, odmítli uvědomit, že jejich západní hranice s Německem stanovené Versailleskou smlouvou nejsou neměnitelné, protože stanovy Společnosti národů obsažené v pařížských mírových smlouvách, tedy i ve Versailleské, připouštěly v článku 19 změnu všech mezinárodních smluv a ustanovení, které by ohrožovaly mír, pokud k tomuto názoru dojde Společnost národů. Protože mírové smlouvy stanovovaly průběh nejen československých, nýbrž i polsko–německých hranic, tak tím dovolovaly i jejich případnou revizi.

Německé návrhy Polsku byly akceptovatelné, protože Danzig jako německé území byl svěřen do správy Společnosti národů, ne Polsku, obyvatelstvo v polském koridoru k moři by se svobodně v plebiscitu pod mezinárodním dohledem rozhodlo, ke kterému státu chce, přístup Polska k mořským přístavům by zůstal zachován ve stejném rozsahu jako předtím, německý dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký v podstatě nestál za zmínku, měl být překlenutý mosty, případně podjezdy, kompletně ho postavit a udržovat měla na své náklady německá strana. Dálnici i železnici v dopravním koridoru by používalo i Polsko. Nikdo z historiků se dosud nepokusil tento frapantní nedostatek kritického myšlení u polských politiků objasnit. Podle všeho se Poláci domnívali, že jsou velmoc, navzdory tomu, že polský stát byl obnoven z vůle Dohody (Entente) po první světové válce.

Týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, 31. 3. 1939, došlo k naprosto fatálnímu ujištění britské a francouzské vlády vládě polské, když britský ministerský předseda Neville Chamberlain přednesl v Dolní sněmovně: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“

Velká Británie se tedy zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé diplomatická vyjednávání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou. Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem a britskou vládou svěřeno do rukou Polákům. Poprvé v historii tak svěřila britská vláda i za vládu francouzskou rozhodnutí o míru a válce bezvýhradně cizí státní moci a tím významně spoluzavinila německo–polský vojenský střet, válku evropskou a světovou.

Německo 28. 4. 1939 vypovědělo kvůli polské březnové mobilizaci Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934, který zavazoval signatáře, že nepodniknou proti sobě agresivní akt.

Poláci i nadále, podpořeni prohlášením britské a francouzské vlády, že půjdou s nimi do války a navíc jimi povzbuzováni, aby Němcům v ničem neustupovali, odmítali jednat s Německem o sporných otázkách navzdory bilaterální arbitrážní smlouvě s Německem z Locarna podepsané v roce 1925. Jenže v roce 1924 Společnost národů definovala jako agresora i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání o sporných otázkách.

F. D. Roosevelt záměrně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy, 24. 8. 1939. Obdobně tak neučinily ani vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajskými službami s obsahem tajné doložky ke smlouvě.

Když Polsko mobilizovalo 24. 8. 1939 podruhé, tak Velká Británie 31. 8. mobilizovala své válečné loďstvo. Mobilizace se přitom považovala od francouzsko–ruské vojenské konvence ze 17. 8. 1892 za přímý akt agrese a zahájení formálně nevypovězené války. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Británie mobilizovala své loďstvo, Německo, stejně jako o rok předtím v případě ČSR, nemobilizovalo vůbec. Podle kritéria, že mobilizace je agresivní válečný akt, vyvolalo evropskou válku Polsko.

Smlouva o vzájemné obraně s Polskem byla Británií uzavřena 25. 8. 1939 a obsahovala tajnou doložku dodnes nezveřejněnou, že Velká Británie přispěchá Polsku na pomoc jedině při vojenském konfliktu s Německem.

Slovenská republika v součinnosti s Wehrmachtem přepadla 1. 9. 1939 Polsko z jihu, Francie se nakonec podvolila tlaku Velké Británie a odmítla Mussoliniho návrh na mezinárodní mírovou konferenci z 2. 9. Válka se jejím vyhlášením Německu zeměmi British Commonwealthu společně s Británií a Francií rozrostla 3. 9. ve světovou.

Proč slovenská armáda po boku Wehrmachtu přepadla Polsko? Pomineme-li spojeneckou smlouvu Slovenska s Německem, tak hlavním důvodem bylo získání zpět slovenských území odstoupených ČSR po mnichovské konferenci Polsku (oblast kolem Skalitého, Javoriny a Lesnice). Ty Německo Slovensku po skončení polského tažení 21. 11. 1939 kompletně vrátilo, navíc za odměnu dostala Slovenská republika dvě mnohem větší území, která byla po první světové válce polská: severovýchodní Oravsko a severozápadní Spišsko (vráceny Polsku 20. 5. 1945).

Nikdo dodnes nevysvětlil důvody, proč Britové a Francouzi nevyvinuli na Polsko tlak k přijetí německých návrhů, když jim muselo být jasné, že Polsko vtahuje jejich země do války, a proč Roosevelt francouzská a britská vláda nevarovali Poláky, že je při pokračování jejich neústupnosti vůči Německu s nejvyšší pravděpodobností čeká ztráta východní části Polska ve prospěch SSSR.

V případě invaze do Polska se Hitler s nejvyšší pravděpodobností domníval, jako rok předtím u Československa, že vojenské napadení druhého státu vyvolá maximálně válku lokální, tj. že v případě dělení si Polska mezi Německo a SSSR, což bylo předmětem tajné doložky Ribbentrop-Molotovovy smlouvy z 23. 8. 1939, Velká Británie a Francie nevypovědí kvůli tomu SSSR a Německu válku. Nepřímo to dokazují skromné zásoby německé vojenské výstroje, výzbroje, munice a nakonec – v době vpádu do Polska nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně vypočteno a extrapolováno, všeho všudy jen na šest týdnů boje, tedy přibližně do poloviny října. Podle jiného odhadu bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku jen proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce.

Stalin Hitlera jednoduše obehrál, svou invazi do Polska podle německo–sovětské smlouvy pozdržel, takže Černý Petr za útok proti Polsku zůstal Hitlerovi. Kdyby SSSR vpadl do Polska synchronně s Německem, o čemž byl Hitler přesvědčen, že tak nastane, tak by Velká Británie válku Německu a Sovětskému svazu podle tajného dodatku k britsko-polské spojenecké smlouvě nevyhlásila, o to méně Francie, která s Polskem spojeneckou smlouvu uzavřenu neměla, jen nezávazný vojenský protokol, a evropská, pak světová válka by nevznikla. Z tohoto hlediska rozpoutal světovou válku svým trikem Stalin. Nakonec to nepřímo dosvědčují i asi dva tucty mírových návrhů, které Německo pak učinilo Velké Británii až do napadení SSSR, snažíc se nastolit mírový stav.

Ministerstvo zahraničí Ruské federace označuje dodnes Polsko za jediného původce druhé světové války, protože dvakrát mobilizovalo a odmítlo jednat o sporných otázkách.

Dvě mezinárodní smlouvy, německo–sovětská a polsko–britská, uzavřené v srpnu 1939, umožnily Sovětskému svazu a Německu likvidaci polského státu a – což se velmi málo uvádí – sovětskému bolševismu průnik do střední Evropy.

Druhá světová válka byla v prvé řadě zosnována a uvedena ve skutečnost Stalinem s velkým přičiněním Velké Británie ponoukající Polsko k neústupnosti vůči Německu, Německem, Francií a Slovenskou republikou, zatímco Hitler byl do ní podle názoru stále se zvětšující skupiny nečeských historiků vmanipulován, protože mají za to za to, že kdyby s Německem do Polska vpadl současně i Sovětský svaz, tak by Velká Británie a Francie oběma agresorům – Německu a SSSR – válku nevyhlásily.