První fatální chyba. Celá západní Evropa již na počátku první vlny epidemie loni na jaře (!) zakázala přítomnost diváků na všech sportovních soutěžích a zápasech bez výjimky. A dodnes bez přerušení zákaz platí. Nikoliv tak Česká republika, kdy se začátkem října (!) dovědělo obyvatelstvo z úst plukovníka Prymuly, že vláda s okamžitou platností omezuje maximální počet diváků na zavřených stadionech na 1000, na otevřených na 3000, což platí dodnes! Přitom shluky lidí, kde se křičí nebo zpívá, jsou přímo ideálními hotspoty.

Druhá fatální chyba. Český stát, přesněji hygienické stanice nebyly schopny po určitá dlouhá období epidemie SARS-CoV-2 řádně vyhledávat kontakty nakažených s nenakaženými kvůli nedostatku lidí. Trasování pomocí mobilní telefonní sítě a bluetooth kontaktů mezi moderními telefony se nezdařilo. Celé léto až do vypuknutí druhé vlny epidemie na podzim měl český stát na to, aby se hygienické stanice personálně posílily o stovky telefonistů in spe k obvolávání lidí, kteří přišli do kontaktu s nakaženými, tedy trasovali klasicky. Hygienické stanice se bránily náboru dobrovolníků tvrzením, že nejsou odborně kvalifikovaní. A stát to nechal být. Takže dodnes se řádně netrasuje. Odkdy je k prostému telefonování potřeba zdravotnická kvalifikace?

Třetí fatální chyba. Český stát zcela zanedbal, ani se logisticky nepřipravil na celostátní očkování proti viru, i když bylo během první vlny jasné, že jediná cesta, jak z epidemie ven, vede přes vakcinaci, až bude k dispozici.

O čtvrtou fatální příčinu se stará česká mentalita. Pokud možno neplnit, obejít státní reglement, což se projevuje téměř vždy a všude. Češi se svorně již od doby mocnářství domnívají, že zákony a nařízení platí maximálně pro druhé, ne však pro mne, moji rodinu, okruh známých nebo přátel.

Co by se asi mělo smysluplného učinit, aby se omezila nákaza SARS-CoV-2 v Česku? Vláda ještě váhá (článek psán 25. 2.) a jako vždy vymyslí něco zcela nebo téměř neúčinného.

Vyplatilo by se zavést pravidelné testy na covid-19 u všech zaměstnanců (a ve školách, až budou otevřeny) placené zdravotními pojišťovnami, připravit se konečně na rozsáhlou vakcinaci obyvatelstva, zamezit dnešnímu protekčnímu očkování. Přestoupí-li míra nakažení na pracovišti určitý limit, je nutné celý nakažený provoz zavřít nebo osazenstvo držet v přísné karanténě, jako tomu bylo při první vlně SARS- CoV-2 loni na jaře v Německu na některých jatkách, kde pracovali převážně Rumuni napěchovaní na ubytovnách, v jídelnách i na pracovišti, nebo obdobně ve Velké Británii Poláci. Osobně jsem o podobném případu v ČR nečetl, ale skoro jistě se několik takových obdobných promořených provozů i zde muselo vyskytnout. Je to zřejmě státní nebo komunální správou dodnes zcela zanedbaná oblast navzdory tomu, že existence nynějších hotspotů SARS-CoV-2 v několika okresech přímo k takové inspekci a opatřením vybízí. Stačí si přečíst reportáže o situaci v tamních montovnách.

Všeobecná omezení cestování mezi kraji, okresy nebo k pohybu určené maximální vzdáleností od domova nebo i omezením časovým nic nepřinesou, nebo velmi málo. Navíc je to obtížné a drahé kontrolovat. Lze ovšem apelovat na obyvatelstvo, tedy ne zakázat, aby omezilo vzájemné navštěvování se, slavení narozenin, jmenin a podobně a to i v rámci jedné rodiny, pokud nebydlí všichni oslavující v jednom a tomtéž bytě. Pro snížení šíření viru je naprosto nezbytné redukovat vzájemné kontakty, což je dnes de facto již jen jediná prevence. Další možností je už jen zakázat lidem chodit do práce, což celostátně nebo v rámci okresu či kraje nelze.

Zavedení povinnosti nosit respirátory místo roušek je v podstatě k ničemu. Všimli jste si, jak se v této souvislosti rapidně zmnožily v médiích články poukazující na skutečnost, že účinnost roušek a respirátorů je přímo závislá od utěsnění mezer mezi nimi a obličejem, čehož nelze dosáhnout ani v ideálním případě. Ledaže bychom respirátory si k obličeji přilepili. Eufemisticky se tvrdí, že při nedokonalém přilnutí k obličeji následkem každého nasazení klesá účinnost ochrany rouškami i respirátory FFP2 o několik desítek procent – takže jinými slovy jsou v praxi k ničemu!

Naprosté selhání státu například nastalo v sobotu 20.2. u fotbalového stadionu Bohemians Praha (ZDE) Z fotografií je patrno, jak početný dav fanoušků hodlá sledovat a sleduje zápas ze štaflí a podobných vyvyšujících předmětů přes plot a přitom popíjí, kouří, baví se za přihlížení policajtů ze čtyř policejních hlídkových vozů. Po skončení zápasu přešli fanoušci do blízkého parku a popíjeli skupinově svorně dál. Policie opět nezakročila. Zde český stát hanebně selhal.

Viděl jsem fotku z domácí oslavy narozenin, kde se do objektivu od pokojového stolu díval necelý tucet dospělých. Jak tedy docílit, aby lidé opravdu omezili své kontakty a to i v rámci své širší rodiny a přátel? Drasticky jim připomenout, že počet Čechů, kteří zemřeli s covidem-10 již tvoří početně přibližně polovinu Čechů (národnostně bez židů), 20 tisíc versus 43 tisíc zahynulých za druhé světové války? To nepůjde, protože jsou školami, politiky a historiky udržováni v mylné představě, že válka si vyžádala 360 tisíc českých životů, takže tomu věřit nebudou. Obrat v chování obyvatelstva ČR a redukce vzájemných setkání mezi nimi lze, bohužel, očekávat až tehdy, zemře-li jim část příbuzenstva a známých s covidem-19 a oni se o tom dovědí. Do té doby se budou řídit svou neblahou českou mentalitou obcházet státní nařízení, ignorovat je, kde se dá i porušovat. Z toho dále automaticky plyne, že jakékoli další přísnější opatření českého státu ve věci epidemie se mine s účinkem.