Odmítnutí projednávat sporné otázky a požadavky s druhým státem pokládala Společnost národů od roku 1924 za agresi, ostatně k tomu bylo Polsko povinováno i mezinárodní bilaterální arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925. Mobilizace se všeobecně považovala od roku 1892, od podepsání francouzsko–ruské vojenské konvence přímo za válečný akt. Poznamenejme, že Německo proti Polsku nemobilizovalo (ani v roce 1938 proti Československu).
Otázka v titulku zůstává z pocitového hlediska, navzdory správné argumentaci ruského ministerstva, jaksi neuspokojivě zodpovězena, protože Češi jsou pod silným tlakem axiomatu spojenecké oficiózní historiografie, že druhou světovou válku zavinilo výhradně Německo přepadením Polska, a brání se odlišné vysvětlení přijmout. Odhoďte tedy vše, o čem vás školy a historici snažili mnohá desetiletí přesvědčit, bez toho se nedokážete dopídit odpovědi po vině za druhou světovou válku.
Bez snášení indicií a důkazů uveďme dva stěžejní výroky o příčinách druhé světové války. Winston Churchill v interview pro London Times v roce 1919, rok po skončení první světové války, prohlásil: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně!“ Druhým je shrnující soud Henryho Kissingera, bývalého amerického ministra zahraničí v interview pro německý deník Welt am Sonntag, 13. 11. 1994: „Nakonec byly vedeny dvě světové války, aby se zabránilo dominantní roli Německa.“
Komu ona dominantní role Německa vadila? Spojeným státům nevelmi, Velké Británii značně a Polsko s Francií si dělaly zálusk na německá území. Francie po první světové válce nezískala, jak si přála, všechna německá území na levém břehu Rýna, ale dostala od Německa zpět Alsasko a Lotrinsko ztracené po prohře v prusko–francouzské válce 1870–1871. Navíc byla v 19. století již před válkou s Pruskem vytlačena z pozice světové velmoci Velkou Británií. V představě získání dalších území v Evropě násilnou akcí byli ale Francouzi mezi světovými válkami brzděni mementem obrovského počtu francouzských padlých v první světové válce, kdy jako by jedna generace francouzských mužů zmizela, a tak svou vojenskou doktrínu záhy změnili na obrannou. Od svých mocenských ambic však ale neustoupili.
Ekonomické postavení Německa ve světovém obchodu velmi vadilo Velké Británii, protože již před první světovou válkou v něm ztrácela ve prospěch Německa monopol, své vůdčí postavení. Bylo značně trpkým soustem pro Brity, když první světová válka Německo hospodářsky nezničila a v meziválečném období 1918–1939 německá ekonomika navzdory reparačním povinnostem a zatížení vývozním clem ve výši 26 %, které muselo odevzdávat státům Dohody, rostla.
Dalším nespokojencem bylo nově konstituované Polsko, nárokující si další území patřící Německu. Versailleská mírová smlouva přiřkla nově konstituovanému polskému státu na úkor Německa území o ploše 130 tisíc km2 (hornoslezskou průmyslovou oblast, Poznaňsko, téměř celé Západní Prusko), ale to Poláci přijali se značnou nevolí, jako nedostatečné. Polský delegát Roman Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil alespoň rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími německými územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a v Horním Slezsku. Podle polských představ se měl polský stát zvaný též Międzymorze (Mezimoří, Intermarium) rozprostírat souvisle od moře k moři, od Baltského k Černému, další variantou byla federace složená z Polska, Běloruska, Ukrajiny, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska pod polským vedením. Podle Versailleské mírové smlouvy bylo německé bohaté Svobodné město Danzig (dnes Gdańsk) s okolními městečky a obcemi podřízeno přímo Společnosti národů; dohlížel na ně komisař Společnosti národů, jeho statut zajišťovaly polské a britské vojenské jednotky, navenek (diplomaticky) zastupoval Danzig polský stát. Nicméně Poláci je považovali fakticky za své vlastní území.
Dalším státem, který za první světové války nedosáhl svých plánovaných územních cílů, bylo Rusko, kterému se nezdařilo vojensky obsadit strategicky důležité průlivy v Turecku (Bospor a Daradanely), získat Halič, Bukovinu, Východní Prusko a Slezsko. Navíc Sovětský svaz ztratil následkem prohrané války proti Polsku v létech 1919–1921 rozsáhlá území na západě státu.
V Gazetě Gdańsk se 9. 10. 1925 psalo: „Polsko musí trvat na tom, že bez Královce (Königsberg, dnes Kaliningrad) a celého Východního Pruska nemůže existovat. Musíme nyní v Locarnu (jednání o Rýnském garančním paktu, též nazývaném Locarnský pakt) požadovat, aby celé Východní Prusko bylo zlikvidováno. Může obdržet autonomii pod polskou svrchovaností. Pak koridor (pás území několik desítek kilometrů široký vedoucí z vnitrozemí k moři přidělený Versailleskou smlouvou Polsku na úkor Německa mezi Německem a Východním Pruskem) přestane existovat. Pokud se to vše nestane mírovou cestou, pak dojde k druhé bitvě u Grunwaldu (bitva v Mazursku v roce 1410, kdy Poláci a Litvané porazili Řád německých rytířů, též známá jako bitva u Tannenbergu, kde na „nesprávné“ straně, tj. německých rytířů bojoval i Jan Žižka!) a všechny země se jistě rády vrátí do klína milované vlasti (tj. Polska).“
Důstojník polského generálního štábu Henryk Bagiński definoval v knize vydané v roce 1927 ve Varšavě a vyznamenané Polskou komisí pro mezinárodní intelektuální spolupráci hlavní cíle polské zahraniční politiky – anexi Danzigu, Východního Pruska a velké části Slezska – a dodal: „Mír v Evropě nezavládne, dokud polské země nebudou zcela vráceny Polsku, dokud název Prusko, název podle dnes již neexistujícího národa (!), nebude vymazán z mapy Evropy (!), dokud Němci nepřeloží svoje hlavní město z Berlína dále na západ k bývalému hlavnímu městu Magdeburku na Labi nebo do Merseburgu na Sále (!)… a dokud nepřestanou snít o korekci hranic na východě.“
V roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, časopis blízký polské vládě: „Jsme si vědomi, že válce mezi Polskem a Německem nelze zabránit. Musíme se na tuto válku energicky a systematicky připravit. Dnešní generace uvidí, že nové vítězství u Grunwaldu bude zapsáno do historie. Tuto bitvu u Grunwaldu povedeme v předměstích Berlína (!). Naším nejvyšším cílem je Polsko s hranicemi na Odře na západě, na Nise v Lužici a Prusko od Pregoly (řeka v blízkosti Královce, Königsbergu) až po Sprévu (řeka protékající Berlínem). V této válce se nebudou brát vojáci do zajetí, nebude místo pro humanitární cítění (!). Celý svět překvapíme svou válkou proti Německu.“ Poláci se tak zcela otevřeně přiznali, že nehodlají dodržovat závazné mezinárodní konvence o zacházení s válečnými zajatci! Všechny výše uvedené polské úmysly na úkor Německa byly, jak vidno, „prosyceny polskou mírumilovností“.
Konkrétní plány k vojenskému zmocnění se Východního Pruska a k přepadení Německa ležícího západně od Polska byly zpracovány v roce 1933 již za vlády Józefa Piłsudského. Válka se měla vést pod egidou „osvobození polských území zpoza německého jha“. Dokumenty to dokazující byly objeveny Brity až v roce 1958 a víceméně zamlčeny, nehodily se do spojeneckého výkladu vzniku druhé světové války. Německo se svými sto tisíci vojáky plus patnácti tisíci námořníků (maximální počty povolené Versailleskou mírovou smlouvou) bez vojenského letectva a těžkých zbraní oproti dvěma milionům vycvičených polských branců představovalo tehdy relativně velmi lehkou kořist, protože prezenční vojenská služba v Německu byla zavedena až v roce 1935! K válce tehdy nedošlo, protože britská vláda tehdy rozhodným způsobem polské válečné plány zavrhla. Teprve, když se i francouzská vláda vyjádřila, že polskou akci nepodpoří, změnilo Polsko radikálně svou politiku vůči Německu a 26. 1. 1934 s ním podepsalo desetiletý pakt o neútočení.
Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop požádal 24. 10. 1938 polského ministra zahraničí Józefa Becka prostřednictvím polského vyslance v Berlíně Józefa Lipského o souhlas se zřízením exteritoriální vícekolejné železniční tratě a dálnice do Východního Pruska, které by zaplatilo a udržovalo Německo a byly k dispozici i Polákům. Dohromady by tvořily pás území maximálně jeden kilometr široký přes polský koridor (několik desítek kilometrů široký polský přístup k moři) s nadjezdy, podjezdy a sjezdy na dálnici vybudovanými taktéž německou stranou. Německý požadavek byl důsledkem polských obstrukcí při zásobování Východního Pruska po železnici včetně kompletního zablokování pozemních zásobovacích cest, protože se ukázalo, že vykládací kapacity přístavů ve Východním Prusku nestačí dodávky zboží přeložené ze železnice na lodě zvládnout, takže by Východní Prusko během relativně krátkého období hospodářsky zkolabovalo. Kromě dopravního koridoru Německo požadovalo znovupřipojení území Svobodného města Danzig s přibližně 95–97 % německého obyvatelstva. Volný polský přístup k Baltu měl být v každém případě zachován. Za to Němci nabízeli, co žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených prohranou světovou válkou Polsku.
Poláci na německé nabídky nepřistoupili. Důvěřovali ve svou sílu a pohrdajíce českou měkkostí vůči Německu v roce 1938 nehodlali ustoupit ani o píď. Pohlíželi na sebe jako na velmoc, ale zcela zapomněli, že polský stát vznikl z vůle Dohody po porážce všech států, kterým polská území do té doby patřila: Rakouska, Ruska a Německa. Koncem ledna 1939 veškerá diplomatická jednání s německým státem zmrazili, bohorovně ignorujíce, stejně jako o rok dříve Češi, k čemu se zavázali bilaterální mezinárodní tzv. arbitrážní smlouvou s Německem uzavřenou v říjnu 1925 v Locarnu, že s ním vždy budou jednat o všech sporných otázkách.
Polsko nabylo dojmu, že pomocí svých spojenců, Velké Británie a Francie, lehce srazí Německo na kolena a nařídilo 23. 3. 1939, den po připojení území Memelu k Německu (území podle Versailleské smlouvy odebrané Německu a svěřené Společnosti národů, správa svěřena Francii, v roce 1923 obsazeno litevských vojskem a přičleněno k Litvě, podle výsledku plebiscitu předáno 22. 3. 1939 Německu) částečnou mobilizaci polských branných sil – povoláno bylo 330 tisíc záložníků, velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Polská tajná služba nabyla totiž 22. 3. mylné přesvědčení, že Německo 28. 3. přepadne Polsko. Německo ale nemobilizovalo, neposlalo svá vojska do pole, nic takového nemělo v úmyslu. V ulicích polských měst byly vylepovány plakáty s vlasteneckými obrázky a nápisy „Vzhůru na Berlín!“ Polsko mobilizací jednostranně porušilo Německo–polský pakt o neútočení z 26. 1. 1934, kde stálo: „Pro sporné otázky, které by se nedaly urovnat přímými jednáními, budou (obě strany)… hledat řešení… mírovými prostředky… Za žádných okolností nepřikročí při řešení takových sporných otázek k použití síly.“ Kromě toho Polsko porušilo svou mobilizací i stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu, jejíž jsou nedílnou součástí).
Polská vláda 26. 3. 1939, tři dny po zahájení polské částečné mobilizace, německou nabídku z 24. 10. 1938 zcela oficiálně definitivně zamítla s výhrůžkou, že „jakékoliv další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem.“ Západní spojenci v jimi po válce vydaných dokumentech z archivu Říšského ministerstva zahraničí ADAP (Akta k německé zahraniční politice) tuto výhrůžku zcenzurovali, takže se v nich nevyskytuje, ale zapomněli přitom na protokoly IMT (Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku 1945–46), kde se příslušný záznam sdělení vyslance Lipského ministru zahraničí von Ribbentrop včetně oné výhrůžky vyskytuje jako důkaz předložený tribunálu. 28. 4. 1939 vypovídá Německo Německo–polský pakt o neútočení, kvůli tomu, že Polsko ji mobilizací 23. 3. a výhrůžkou války 26. 3. flagrantně porušilo.
Rozhodující úlohu v polském směřování k válce s Německem hrála i britská podpora. Ministerský předseda Neville Chamberlain přednesl v Dolní sněmovně 31. 3. 1939, týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, fatální slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“
Týž den Chamberlain ještě řekl: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“
Válkychtivý Churchill o této britské záruce Polsku později prohlásil: „Konečně došlo k rozhodnutí… které s jistotou muselo vést k vybití milionů lidí… Nikdo, kdo chápal situaci, nemohl nepochybovat, že tento krok… značí velkou válku, do které musíme být též zataženi.“ Dodnes se nikdo z historiků k důvodům jeho válkychtivého výroku neobtěžoval vyjádřit. Jistě, dost dobře si nelze představit, čím by jej asi ospravedlnil.
Velká Británie se tedy 31. 3. 1939 zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé jednání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou. Což znamená, že když Polsko dle své libovůle i rozpoutá válku, zapojí se do ní i Velká Británie a Francie po jeho boku. Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem svěřeno do rukou Polákům a tím byl významnou, možná rozhodující měrou zaviněn německo–polský vojenský střet, zcela určitě však válka evropská a světová. Příčiny tohoto osudového kroku britské a nakonec i francouzské vlády nejsou dodnes objasněny. Nikdo z historiků se dosud k tomu neodhodlal. Že je to past ohrožující Velkou Británii, ihned rozeznal bývalý britský ministerský předseda Lloyd George, který prohlásil, že „garancí učiněnou Polsku může být jeho země proti svým životním zájmům zatažena války.“ V posouzení situace mu obdobně sekundoval státní sekretář v německém ministerstvu zahraničí Ernst von Weizsäcker: „V normální spojenecké smlouvě se strany zavazují k vojenské pomoci pro případ nevyprokované agrese třetí stranou. Zda tomu tak je, rozhoduje přirozeně strana, která má poskytnout pomoc. Zde (v příslibu Chamberlainově z 31. 3. 1939) tomu bylo naopak. Varšava měla britské impérium v hrsti – rozhodovala, zda je zatáhne do války.“
Velká Británie jen u této garance Polsku nezůstala. 23. 3. 1939 se zavázala k vojenské intervenci, bude-li Holandsko, Belgie a Švýcarsko napadeno Německem a 13. 4. 1939 k obdobné záruce pro Rumunsko a Řecko, 12. 5. 1939 podepsala smlouvu o vzájemné pomoci s Tureckem. Byly to britské záruky vedoucí v důsledku zcela neodvratně k válce s Německem někdy v budoucnosti.
A Poláci začali opět se svými „nanejvýš mírumilovnými“ představami. V polském tisku se objevily požadavky, že ne Odra, nýbrž Labe bude budoucí západní hranicí Polska, a tvrzení, že Berlín není město německé, nýbrž „staré slovanské a polské sídliště“.
V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Edward Rydz-Śmigły v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ Tentýž Rydz-Śmigły se již v březnu 1939 nechal dopředu zvěčnit na olejomalbě v pozici vítězného vojevůdce ve slavnostní uniformě na koni (!) před Braniborskou branou v Berlíně.
Polský týdeník Naród w walce 20. 7. 1939 zcela otevřeně požadoval: „Gdańsk musí zůstat polský a Německo musí být donuceno odstoupit prostor Východního Pruska bez obyvatelstva (!) Polsku.“
Polský časopis Nasza przyszłość (Naše budoucnost) požadoval v létě 1939 vznik polsko–japonské hranice na Uralu (!).
Polsko 24. 8. 1939 podruhé mobilizovalo, tentokrát ale plně, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí. (Tehdejší polsko–německá hranice byla podstatně dál od Berlína, než je dnes.) Dne 25. 8. 1939 uzavřela Velká Británie obrannou smlouvu s Polskem. Málokdo ví, že měla obdobně jako smlouva sovětsko–německá (podepsaná den předtím, datována však 23. 8.) tajnou doložku, v níž se pravilo, že Velká Británie bude bránit Polsko před agresí pouze ze strany Německa, tedy nikoliv například ze strany Sovětského svazu! Tato klauzule umožnila Velké Británii se vyhnout vojenskému konfliktu se Sovětským svazem. Je neoddiskutovatelným faktem, že Německo a Velká Británie v důsledku svých smluv s SSSR a Polskem umožnily sovětským bolševikům beztrestný průnik do střední Evropy.
Dodnes nevysvětlená je skutečnost, která vyšla najevo až delší dobu válce, že americký prezident F. D. Roosevelt, vlády britská a francouzská se již v den podepsání německo–sovětského paktu o neútočení, 24. 8. 1939, dověděli všechny podrobnosti (!) z tajného dodatku ke smlouvě, ale nikdo z nich Poláky nevaroval, že v případě ozbrojeného konfliktu s Německem přijdou s vysokou pravděpodobností o svá východní území vpádem Rudé armády a jejich anexí Sovětským svazem. Ze znění tajného dodatku ke smlouvě německo–sovětské lze jednoznačně usoudit, že sovětská expanze bude směřovat do Polska.
30. 8. 1939 Polsko vyostřuje situaci částečným zastavením tranzitní dopravy z Německa do Východního Pruska přes polské území, 31. 8. polská armáda vyhazuje do vzduchu pro tranzit veledůležitý hraniční železniční most v Dirschau (dnes Tzcew) a Polsko zablokovává veškerou pozemní dopravu do Východního Pruska. V důsledku polské mobilizace žádá Německo 29. 8. v 19:25 oficiálně Anglii o zprostředkování. Londýn německý návrh oznamuje Varšavě až 30. 8. okolo půlnoci, tedy po 28 hodinách! Britská veřejnost se o německém návrhu Polsku dověděla až 31. 8. ve 12:25 hodin, o 40 hodin později, přičemž britská oficiální zpráva tvrdila, že německý návrh dorazil britské vládě příliš pozdě. Když ve stejný den večerní vydání listu Daily Telegraph pravdivě nastínilo celý časový průběh předávání německého návrhu, bylo okamžitě zabaveno a nahrazeno vydáním novým, ve kterém se zmíněný časový průběh už nenacházel.
Poslední německý návrh Polsku z 31. 8. 1939 obsahoval s menšími obměnami to, co všechny předchozí německé návrhy opakující se od 24. 10. 1938:
- Svobodné město Danzig, tj. území města s okolními městy Zoppot, Praust, Tiegenhof, Neuteich (dnes Sopot, Pruszcz Gdański, Nowy Dwór Gdański, Nowy Staw, celkem 252 obcí, 1950 km?) se připojí k Německu;
- v severním koridoru, tj. od Baltského moře po linii Marienwerder–Graudenz–Kulm–Bromberg včetně těchto měst (dnes Kwidzyn, Grudziądz, Chełmno /neplést s Chełmnem nad Nerem, kde byl později německý koncentrační tábor/, Bydgoszcz) a pak na západ k Schönlanke (dnes Trzcianka), obyvatelstvo nejdříve po 12 měsících rozhodne prostou většinou, zda území bude patřit Polsku nebo Německu; oprávněni hlasovat budou Němci, kteří měli k 1. 1. 1918 v tomto území bydliště nebo se k dnešnímu dni zde narodili, a ostatní, tj. Poláci, Kašubové a podobně, kteří k dnešnímu dni zde mají bydliště nebo se zde narodili. Hlasování se zúčastní tedy i Němci z tohoto území vyhnaní. Území koridoru bude okamžitě podřízeno mezinárodní komisi složené ze zástupců Itálie, SSSR, Francie a Velké Británie; polské vojsko, policie a úřady toto území v domluvené nejkratší lhůtě vyklidí;
- z území koridoru se vyjímá přístavní město Gdingen (dnes Gdynia), které je polským výsostným územím; hranice kolem něho s Německem bude stanovena dodatečně, případně pomocí mezinárodní arbitráže;
- do plebiscitu bude Německu umožněno silniční a železniční spojení s Východním Pruskem za poplatek nepřevyšující skutečné náklady za přepravu včetně nákladů na údržbu těchto dopravních cest;
- extrateritoriální dopravní koridor pro železnici a silnici (dálnici) maximálně kilometr široký (neplést tento úzký dopravní koridor s výše uvedeným koridorem zajišťujícím přístup Polska k moři) povede podle výsledku plebiscitu v koridoru (přístupovém k moři) za stejných podmínek buď z Německa do Východního Pruska přes polské území přibližně z Bütowa (dnes Bytów) na Danzig (Gdańsk), případně Dirschau (Tczew), nebo z Polska do Gdyně přes území německé;
- pokud koridor (polský přístup k moři) připadne Německu, tak Německo prohlašuje, že připraveno na výměnu obyvatelstva s Polskem v rozsahu přiměřeném koridoru;
- případná polská zvláštní práva v Danzigu budou paritně poskytnuta v Gdingen Německu;
- území měst Danzig, Gdingen budou demilitarizována;
- poloostrov Hel s městem Hela (dnes Mierzeja Helska s městem Hel), který připadne hlasováním buď Polsku, nebo Německu, bude demilitarizován;
- stížnosti německé menšiny v Polsku a polské v Německu budou postoupeny mezinárodní komisi a budou jí posouzeny, oba státy vyplatí poškozeným odškodnění podle pravidel určených onou komisí;
- Německo a Polsko se zavazují, že hospodářská a jiná poškození vzájemných menšin od roku 1918 plně odškodní, případně jim vrátí vyvlastněný majetek; že zabezpečí práva vzájemných menšin na svém území a jejich příslušníky nebudou povolávat k výkonu vojenské služby;
- v případě dohody na základě těchto návrhů Polsko a Německo okamžitě demobilizují své branné síly.
31. 8. 1939 kolem 11. hodiny dopolední zasahuje do polsko–německého sporu Mussolini (stejně jako do československo–německého rok předtím) a zve předsedy vlád Francie, Velké Británie k mírové konferenci, která by se měla konat 5. 9. s cílem „revidovat články Versailleské smlouvy, které jsou příčinou současných anomálií“. Mezitím měl britský ministr zahraničí Halifax vyvinout tlak na polskou vládu, aby vyslance v Berlíně Lipského konečně zmocnila k jednání s německou vládou, protože ministerský předseda Édouard Daladier požadoval, aby konference byla svolána teprve, až ztroskotají přímá polsko–německá jednání. Mussolini hodlal předložit svůj plán Hitlerovi až poté, až s ním bude Velká Británie a Francie souhlasit. Když před rokem měl Mussolini pro přípravu mnichovské konference tři dny, tak nyní to byl jen necelý den. Po vypuknutí války Mussolini plán modifikoval na jednání o příměří obou stran, které nechají armády tam, kde nyní jsou, s tím, že se do dvou tří dnů svolá mezinárodní konference.
31. 8., nechává britská vláda mobilizovat své válečné loďstvo, a protože se předpokládají mohutné německé letecké nálety, začalo se s evakuací obyvatel Londýna.
31. 8. 1939 večer v 18:40 se v Berlíně setkal polský vyslanec Lipski s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentrop, který se ho dvakrát dotázal, zda je zmocněn projednat německý návrh výše uvedený, což Lipski dvakrát popřel. Poté stanovil Hitler začátek útoku na 1. 9. 1939, 4:45.
Ve 21:15 téhož dne odvysílaly všechny německé rozhlasové vysílače i pro posluchače v Polsku plný text výše uvedené německé nabídky. Ve 23 hodin to komentoval varšavský rozhlas ve svém vysílání coby nestydatý německý návrh s tím, že polská odpověď bude pouze vojenská!
1. 9. 1939 v 9:50 je britská vláda od švédského prostředníka Birgera Dahleruse informována, „že (a) Göring kvůli vyhození do vzduchu železničního mostu v Dirschau (dnes Tczew) polskou armádou, násilnému uzavření tranzitních cest do Východního Pruska a bojům v okolí Danzigu dostal rozkaz vytlačit polskou armádu od hraniční linie a zničit polské letectvo dislokované poblíž hranic, že (b) odmítáním Polska vyjednávat je prokázáno, že říšská vláda sama nemohla ve věci nic více učinit.“ (Zablokování zásobovacích cest do Východního Pruska je též casus belli viz obdobné zablokování Tiranské úžiny Egyptem u Šarm aš-Šajchu, přístupové mořské cesty k izraelskému přístavu Eljat bezprostředně před šestidenní válkou v roce 1967.) Týž den v 16:45 odpovídá britská vláda ultimatem, ve kterém požaduje jednostranné zastavení bojů Německem a okamžité stažení německých branných sil do 3. 9. do 11 hodin dopoledne na výchozí pozice před útokem, před 1. 9., jinak že se bude nacházet ve válečném stavu s Německem.
2. 9. 1939 odpoledne Hitler přijímá Mussoliniho plán o příměří v Polsku a prohlašuje, že německá vláda zpracuje požadavky do 24 hodin. Hitler také hodlá vyslat Hermanna Göringa do Londýna k jednání o britském ultimatu z 1. 9., protože ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby před začátkem jednání o zastavení bojů někdo stahoval svá vojska zpět. Francouzská vláda návrh Mussoliniho přijala, britská a polská vláda jej odmítly. Britský vyslanec Henderson v neděli, 3. 8. v 9:00 předal ultimatum německému ministerstvu zahraničí požadující zastavení bojů a stažení německých jednotek zpět do Německa týž den do 12:00. Francouzi nakonec pod tlakem Britů své stanovisko změnili, připojili se k britskému, a tak obě země se 3. 9. 1939 v 17 hodin vypovězením války ocitly ve válce s Německem. Některé země Britského Commonwealthu jako Austrálie a Nový Zéland byly donuceny své vyhlášení války Německu kvůli časovému posunu o den podvodně antedatovat.
Hitler pak německé a světové veřejnosti tvrdil, že válku jako první začali Poláci, když 1. 9. 1939 zahájili palbu na německé území, po válce se ukázalo, že to pravda nebyla.
17. 9. 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu. Stalin relativně dlouho oddaloval zábor východopolských území, zřejmě se obávaje, že by mohl vyprovokovat Francii a Velkou Británii k vyhlášení války i proti Sovětskému svazu, které by z něj učinilo válečného partnera Německa.
Kdo vlastně tedy zavinil druhou světovou válku? Většinou se uvádí, že Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, vzpomínáno již není. Jasným agresorem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německé války. Válka se stala světovou v okamžiku, kdy válečný stav jako první vyhlásila Velká Británie se zeměmi British Commonwealthu a Francií Německu.
Proč Slovenská republika po boku Německa přepadla Polsko? Pomineme-li spojeneckou smlouvu s Německem, tak důvodem bylo získání zpět slovenských území odstoupených ČSR po mnichovské konferenci Polsku (oblast kolem Skalitého, Javoriny a Lesnice) Ty Německo Slovensku po skončení polského tažení 21. 11. 1939 kompletně vrátilo, navíc za odměnu dostala Slovenská republika dvě mnohem větší území, která byla od konce první světové války polská: severovýchodní Oravsko a severozápadní Spišsko (vráceny Polsku 20. 5. 1945).
Německo v době vpádu do Polska nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně extrapolováno, všehovšudy jen na šest týdnů boje. Podle odhadu historika Wernera Masera bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku jen proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce. Nebylo tedy zcela logicky na jinou než lokální válku s jedním státem připraveno. Mělo také nedostatečné zálohy, protože vojenská povinnost byla v Německu zavedena až v roce 1935, předtím byly německé vojenské síly omezeny na sto tisíc profesionálních vojáků plus patnáct tisíc námořníků povolených mírovou smlouvou z Versailles. Vojenští odborníci a vojenští historici se shodují, že kdyby po boku Polska zasáhla Francie ze Západu svou tehdy zdrcující vojenskou převahou nad Německem, byť i částečně, aby Hitlerovi zamezila vrhnout proti Polsku tři čtvrtiny svých ozbrojených sil, tak by Německo bylo poraženo válkou na dvou frontách za přibližně jeden měsíc. Místo toho vpadla francouzská armáda 9. 9. 1939 do německého Sárska a to do hloubi asi osmi kilometrů, odkud se předtím Wehrmacht stáhl, aby zabránil ozbrojenému konfliktu, a 21. 9. 1939 se pro absenci ozbrojeného odporu nepřítele zase stáhla zpět za francouzskou hranici.
Skutečnost, že Wehrmacht neměl dostatek záloh, vedl Poláky k přesvědčení, že válku s Německem lehce vyhrají a to za každé situace. Na hranicích s Německem nemělo Polsko ani Německo žádná opevnění, takže Poláci počítali s tím, že čtvrtý den od zahájení války, prostě z chodu dobydou Berlín! (To nebylo nic neobvyklého, i československá armáda měla v plánu totéž, jenže až v desátý den válečných operací.) Polsko mělo skvělé moderní letectvo, nicméně oproti Luftwaffe malé (400 proti 3600 letadlům), méně tanků (750 obrněným polských vozidel proti 3600 německým) a dokonce i nedostatek pušek pro všechny vycvičené muže, kdyby byli povoláni do boje. Nasazené lidské síly do konfliktu byly prakticky stejné: Wehrmacht 1,5 milionu, polská armáda 1,3 milionu mužů. Poláci válku proti Německu prohráli zastaralou obrannou taktikou ještě z první světové války, tzv. lineární, tj. držet území místo toho, aby se po nepřátelském průlomu bojem nedotčené jednotky okamžitě stáhly, aby unikly možnému obklíčení. Efekt obklíčení byl o to mohutnější, protože útok směřoval de facto jen ze dvou směrů, ze severu (z Pomořan a z Východního Pruska) a z jihu (z Horního Slezska a ze Slovenska se slovenskou armádou). Ve válce s Polskem padlo 16 tisíc nasazených německých vojáků, tj. 1,1 % (polské ztráty byly čtyřnásobné).
Hitlerův postup nasvědčuje, že mu šlo jak v roce 1938, tak v roce 1939 o odstranění vojenských hrozeb vůči Německu z východu a jihovýchodu. Proč? Nepočítáme-li Rudou armádu (SSSR neměl s Německem společné hranice), tak ohrožujícími a silnými vojenskými protivníky-sousedy byla Francie, Československo a Polsko. (Velká Británie výstavbu svých pozemních branných sil s výjimkou válečného námořnictva a na poslední chvíli i letectva zanedbala.) V roce 1938 hodlal Hitler uspíšit zničení československé vojenské síly naplánované na rok 1943 a jako záminku použil rozporů v soužití Čechů se sudetskými Němci. Ale prohrál – ČSR sama dobrovolně odstoupila pohraničí Německu devět dní před mnichovskou konferencí, kde ho většina čelných mocností Společnosti národů (Itálie, Francie, Velká Británie) donutila se spokojit jen s územními zisky. Vojenský arzenál zůstal Čechům (ČSR) neporušený zachován s výjimkou pevně namontovaných kulometů a protitankových děl v některých těžkých pevnostech v územích připadlých Říši (v malých pevnostech nebyla namontována žádná výzbroj). Hitler svůj neúspěch napravil rozbitím Česko-Slovenska a obsazením českých zemí 15. 3. 1939. V září 1939 se domníval, že mu likvidace polské vojenské síly v lokálním vojenském konfliktu projde. Ale mýlil se.
Že československé vojenské plány nebyly jen obranné, popsal bývalý československý historik Ivan Pfaff v článku Die strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938 (Strategické postavení Československa 30. 9. 1938) v německém týdeníku Die Zeit 16. 9. 1988. V článku na mapce prezentoval plánované drtivé údery československých vojsk proti Drážďanům, Linci a Vídni, kde se v kotli obklíčení zmítá nejedna z nastupujících německých divizí. Směřování úderů na Linec a Vídeň proti německým divizím ukazuje, že československé útočné plány, o kterých Pfaff podává zprávu, byly zpracovány až po březnu 1938, po Anschlußu Rakouska! Čeští historici o útočných plánech mlčí, protože se nehodí k mýtu o mírumilovnosti Čechů, kteří nikoho nenapadají a jen se vždy brání. Jenže z Království českého bylo v historii vedeno více ozbrojených výpadů mimo stát než z okolních států dovnitř Království.
K ozbrojenému konfliktu mezi Německem a Polskem nemuselo dojít, kdyby Polsko dodrželo stanovy Společnosti národů v ratifikované mezinárodní Versailleské smlouvě, Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934 a hlavně bilaterální arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925, kterou se oba státy zavazovaly, že své problémy sprovodí se světa jednáním, na což Německo od října 1938 až do samého začátku války naléhalo a Polsko vytrvale odmítalo. Že vzniku světové války bylo v každém okamžiku možné až do 3. 9. 1939 relativně bez větších potíží zabránit, je také jasné.
Nyní máte všechny základní informace, abyste si mohli vytvořit vlastní, na oficiální historiografii nezávislý názor, které státy vlastně zapříčinily druhou světovou válku.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV