Nikoliv. Již v roce 1951 byl vydán 576stránkový sborník Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen (Dokumenty k vyhnání Sudetoněmců), od té doby existující v mnoha dalších nezměněných vydáních, který obsahuje 369 vybraných místopřísežných svědectví sudetských Němců o zacházení s nimi během vyhánění z ČSR. Kompletní text knihy je dostupný v internetu (ZDE) v originálním znění, do češtiny kniha přeložena nebyla.

Američané nařídili, že všichni příchozí dospělí českoslovenští Němci do americké okupační zóny v Německu (odhadem minimálně půl milionu dospělých) musejí být hned na československé hranici před vpuštěním do americké okupační zóny místopřísežně vyslechnuti (divoké odsuny Američané důsledně vraceli zpět), tedy všichni museli pravdivě vylíčit zacházení s nimi a po sepsání dokument podepsat, při nepravdivém by byli trestně stíháni. Místopřísežné prohlášení Němci na rozdíl od Čechů vždy brali a berou dodnes velmi vážně, německé úřady je akceptují jako důkaz - když něco místopřísežně prohlásíte, nikdo o tom nepochybuje.

Vláda Spolkové republiky Německo dovolila zatím zveřejnit jen 369 svědectví z cca několika set tisíc, ostatní drží ve Spolkovém archivu dodnes pod zámkem. K nim neměli a nemají přístup ani historici. Proč, to se můžeme jen dohadovat, snad tehdy nechtěla vyvolat protičeský ressentiment své veřejnosti a jím zatížit do budoucna vzájemné vztahy s ČSR. Protože se od té doby nic nezměnilo a ona další archivovaná místopřísežná svědectví jsou i nadále nepřístupná, je mnohem pravděpodobnější, že již tehdy západní okupační mocnosti zakázaly Německu další svědectví zveřejnit, koneckonců bylo Československo spojenecká země. A poté podle článku 7, odstavce 1 předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení, Überleitungsvertrag) z 5. 5. 1955 zavázaly do budoucna Spolkovou republiku Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a rozhodnutími soudů okupačních mocností coby pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu). Variantu, že ostatní nezveřejněná svědectví se týkají výhradně vlídného nebo neutrálního zacházení se sudetskými Němci z české strany, můžeme po četbě oněch necelých čtyř set svědectví, popisujících mimoděk i atmosféru a vedlejší události tehdejší doby, spolehlivě vyloučit.

Proč to tedy pan Hampl dělá? Buď se domnívá, že poslouží oněmi lživými tvrzeními českému národu v odporu proti cizákům, nebo není dostatečně vzdělán. U druhého důvodu by to ale chtělo uplatnit trochu rozumu a veřejně takové nesmysly neprezentovat, aby nevypadal jako hlupák.

(článek Petra Hampla si můžete přečíst ZDE)