Čeští historici se snaží zamaskovat skutečnost, že ČSR začala vyhánět své Němce bez svolení spojenců a snaží se tak postupimské konferenci dodat v otázce transferu Němců většího významu lživým tvrzením, že jejím výsledkem byla postupimská dohoda, aby vina za vyhánění byla sňata z beder Čechů. Výstupem konference byl ale pouze protokol o jednání, postupimská smlouva nebo dohoda tudíž neexistuje. Kdyby se jednalo o platnou mezinárodní smlouvu nebo dohodu, musela by být jako taková ratifikována parlamenty USA, Velké Británie, SSSR a zařazena do sbírky zákonů nebo mezinárodních smluv oněch států, což se nestalo. Nicméně se v ČR dodnes zcela nepravdivě tvrdí, že „se spojenci v Postupimi dohodli a nařídili nám Němce odsunout“. Faktem je, že nic takového spojenci v Postupimi nedohodli, natož aby nařídili, jen „uznali, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Když „uznali, že se má uskutečnit“, neznamená to, že spojenci Československu v Postupimi transfer „vnutili“, „nařídili“, „schválili“ nebo „potvrdili“, protože protokol postupimské konference neobsahuje nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“. Konference nevyplodila nic s patřičně závaznými mezistátními důsledky mezinárodní smlouvy, jako příklad uveďme Mnichovskou. Pozoruhodné je, že v protokolu je zmíněn transfer Němců z Maďarska, kde v té době na rozdíl od Polska a ČSR ještě nezačal, a není vůbec zmíněn transfer Němců z Jugoslávie. O tom níže.

Kdo začal s vyháněním československých Němců, objasnil 28. 10. 1945 v projevu k československému Prozatímnímu národ¬nímu shromáždění sám Edvard Beneš: „Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do Říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili.“ Z jeho slov plyne, že Češi začali vyhánět Němce bez svolení spojenců, protože „rozhodli jsme se“ předchází větě „spojenci nám to potvrdili“. Z textu protokolu postupimské konference ale vůbec neplyne, že tehdy již probíhající československé vyhánění Němců spojenci Československu „potvrdili“, Beneš lhal.

Ani předtím Velká Británie a USA, byť tak s oblibou tvrdí čeští historikové, neodsouhlasily poválečné vyhnání československých Němců. Britský ministr zahraničí Anthony Eden sice napsal v memorandu z 2. 7. 1942 svým kolegům v britské vládě: „rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“ a britský vládní kabinet svolil, ale to však v žádném případě nepředstavuje konkrétní souhlas s vyhnáním Němců z ČSR, či z Polska, Maďarska nebo Jugoslávie. Tvrzení, že s vyhnáním československých Němců souhlasil prezident USA F. D. Roosevelt již během Benešovy návštěvy USA v květnu a červnu 1943 nelze doložit, záznamy o hovorech a ujednáních mezi nimi se ztratily, Rooseveltův výrok není nikde podchycen, tvrdí to pouze Beneš ve svých pamětech.

V srpnu 1944 předložila československá exilová vláda Evropské poradní komisi poprvé požadavek na transfer německého obyvatelstva z ČSR. Požadovala vystěhování vinných československých Němců v počtu 1 250 0000 a 2 000 000 nevinných, zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě narazila u britských vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém potrestání nevinných považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění memoranda vládám všech tří mocností – USA, SSSR a Velké Británie – z 23. 11. 1944 byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip si československá vláda zachovala.

Americká vláda ve své odpovědi z 31. 1. 1945 na československé memorandum z 23. 11. 1944 kategoricky požadovala: „Rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říšských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být ponecháno Spojenecké kontrolní radě v Německu.“ Což v nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.

Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s s vyslancem britské vlády u československé P. Nicholsem. Podle slov samotného Beneše: „Žádal jsem… jasnou a definitivní formuli (zejména abychom mohli vydati zákon), v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“ Nichols požadoval – o pár dní později se přidali i Eden a Churchill – aby zákony o vyhánění vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi a naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila svůj program, nikoli aby vydala zákon. Vůči Nicholsovi pronesl Beneš nezastřenou výhrůžku adresovanou britské vládě: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami.“ Na poslední vzájemné pracovní schůzce 22. 2. 1945 v Londýně doporučil W. Churchill Benešovi nekompromisně, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez předchozího výslovného souhlasu velmocí, tj. Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat.

Písemná britská odpověď na československé memorandum z 23. 11. 1944 následovala 8. 3. 1945. V ní se pravilo: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Přeloženo do běžné řeči se to opět rovnalo zákazu.

Svou výhrůžku pronesenou Nicholsovi v únoru 1945 Beneš splnil – počínaje 9. 5. 1945 začalo vyhánění Němců českých zemí do sovětských okupačních zón. Američané až do konce roku 1945 vyháněné československé Němce do své okupační zóny nepřijímali, vraceli je zpět, vpouštěli jen německé utečence bez domova z obsazených částí „staré Říše“ (v hranicích z roku 1937) bez početního omezení a Němce přistěhovavší se do českých zemí za druhé světové války s denním limitem 2000 osob.

Šéfové vlád si nedohodli předem program jednání postupimské konference, určoval se průběžně. Při prvním plenárním zasedání předložil H. Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahraničních věcí, politiky vůči Německu, realizace jaltské Deklarace o osvobozené Evropě (opět: žádná „Jaltská dohoda“ neexistuje!) a přijetí Itálie do OSN. Stalin žádal, aby se do programu jednání zařadilo rozdělení německého obchodního a válečného loďstva, německé i italské reparace, otázka poručenských území, vztahy k satelitním státům, otázka Frankova Španělska, mezinárodní status přístavu v Tangeru, otázka Sýrie a Libanonu i polských západních hranic. Truman dokázal na druhém zasedání prosadit v diskusi se Stalinem, aby se Německo chápalo jako celek v hranicích z 31. 12. 1937. Nejkontroverznějšími body jednání konference byly západní hranice Polska, německé reparace a přijetí bývalých německých satelitů do OSN (Bulharska, Finska, Maďarska, Rumunska, Itálie).

Jednání o transferu v cizině usedlých Němců do Německa a Rakouska stá¬lo v amerických a britských představách o pořadu jednání konference na jednom z posledních míst. To prokazuje také počet stran z celkové dokumentace konference mu věnovaných: cca 40 stran z celkových 4000, tedy 1 %. Jednat o otázce vyhnání Němců nechtěla ani americká, a podle prohlášení Stalina na konferenci – „všichni Němci již z těchto míst uprchli“ – ani sovětská strana, dostala se na pořad jednání oklikou přes nová polská území na západě, původně německá a svěřená do polské správy. Velká Británie a USA byly proti transferu, ale neměly prostředky, jak mu zabránit. Že z ČSR a Polska již probíhá, byť neoficiálně, věděly. Snažily se tedy vyhánění alespoň zastavit do doby, než budou pro ně vytvořeny důstojnější podmínky.

Formulace v protokolu z postupimské konference měly přerušit probíhající tranfer, v ČSR zvaný „divoký odsun“, do doby, než Spojenecká kontrolní rada v Německu schválí zásady spořádaného transferu a organizačně připraví cílové oblasti. Nicméně československou vládu nic takového nenapadlo navzdory tomu, že deklarovala v komuniké z 18. 6. a v nótě z 3. 7. 1945 svou snahu odsouvat obyvatelstvo organizovaně a plánovitě. V „divokém odsunu“ (nonsens, neb byl od počátku řízen československou vládou a jejími orgány) se dále pokračovalo a světové veřejnosti byl československými politiky lživě vydáván za projev hněvu za strádání českého lidu během okupace. Beneš se několikrát ve svých projevech zmiňoval: „Chceme vybíti a vyhnati ty Němce, kteří se provinili.“ Podle tehdy panujícího českého názoru se ale provinili všichni německé národnosti bez rozdílu, včetně kojenců a dětí.

Československá vláda obdržela zprávu a protokol z postupimské konference 2. 8. 1945. S výsledkem konference nebyla spokojena a zabývala se jím hned 3. 8. 1945. Zápis z jejího jednání mimo jiné říká: „Ministerský předseda sám (Z. Fierlinger) jest toho názoru, že se transfer nemá zastaviti, dokud sovětské autority to nežádají.“ Ve vyhánění tedy československá vláda do sovětských okupačních zón pokračovala, požadavek mocností na jeho zastavení do stanovení podmínek transferu Spojeneckou kontrolní radou v Německu zcela ignorovala. Američané hned od konce války odmítali přebírat „divoké odsuny“ do své okupační zóny, takže Československo vyhánělo pouze do sovětských zón. Spojenecká kontrolní rada pro Německo vydala svá doporučení pro transfer 20. 11. 1945 a počátek tzv. spořádaného transferu z ČSR byl stanoven na leden 1946 s tím, že do sovětské zóny přijde celkem 750 000 a do americké 1 750 000 československých Němců.

Prezident USA Harry S. Truman 5. 1. 1946 prohlásil: „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni sou¬hlasit. Byl to svévolný akt násilí.“ Nechuť k vyhánění Němců na Západě postupně rostla, až Američané v roce 1947 odmítli převzít do svého pásma domluvený zbytek československých Němců určených k vysídlení do americké zóny. Ve zprávě Expelees and Refugees of German Ethnic Origin z 24. 3. 1950 (Vyhnanci a uprchlíci německého etnického původu), tzv. Walter-Report (Walterova zpráva) Podvýboru pro soudnictví Kongresu USA a pak ve zprávě náměstka ministra zahraničí USA Jacka McFalla z roku 1952 se pravilo, že americká delegace v Postupimi nepodporovala transfer Němců z daných států a nakonec souhlasila s tímto řešením jen kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě“. To nepřímo potvrzuje také skutečnost, že v protokolu postupimské konference nebyl zmíněn transfer Němců z Jugoslávie, protože jim deportace k polárnímu kruhu v SSSR nehrozila, Jozip Broz Tito si nehodlal nechat od Rusů diktovat, ale naopak je tam zmíněn transfer z Maďarska, který v té době ještě ani nezačal, protože místní Němci se nacházeli ve sféře sovětského mocenského vlivu. Ve Walterově zprávě se také pravilo, že „Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji.“

Kromě Polska, ČSR, Jugoslávie a Maďarska (dvě třetiny svých Němců ale Maďaři uhájili a ti mohli zůstat) další státy své místní Němce po druhé světové válce nevyháněly (v SSSR, pokud tam zůstali, byli přeháněni v rámci státu). Z Holandska musely odejít necelé čtyři tisíce Němců z přibližně 120-170 tisíc v zemi. Rumunsko taktéž své Němce nevyhánělo, ale bránilo v návratu těm, kteří předtím sami opustili zemi. V Polsku se hlavně jednalo o transfer milionů Němců připadlých po válce i s původně německým územím pod polskou správu, Němci z předválečného Polska většinou uposlechli příkazu a odešli již předtím s ustupujícím Wehrmachtem. Své Němce nevyhnali Dánové, Belgičané, Francouzi, Rumuni, Italové. Itálie dokonce odešlým za války do Říše vracela beze všeho občanství, a například v Alsasku a Lotrinsku bylo po válce léta běžné, že do radnic chodili němečtí vojáci v otrhaných uniformách vracející se ze zajetí a úřady jim beze všeho, pokud byli před válkou francouzskými občany, vystavovaly nové francouzské dokumenty.

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby čeští historici po téměř třech čtvrtích století konečně začali podávat dějiny pravdivě. Hlavně by se měli pokusit vysvětlit, proč Češi takovým zuřivým způsobem vyhnali své Němce (nacistický teror v českých zemích nebyl v žádném případě větší než v jiných státech okupovaných Německem), když většina evropských zemí takto se svými německými menšinami nenaložila. I Slováci by si své karpatské Němce, na rozdíl od Čechů, raději ponechali.