Některé země, zpravidla pod vedením Velké Británie, vědomě prosazovaly rozšiřování o nové členy proto, aby přibrzdily snahu hlouběji integrovat ty dosavadní. Jenže navzdory různým výkyvům působily oba procesy vposledku podobně – posilovaly geopolitickou váhu Evropy a její význam jako globálního hráče.

Nejpozději s nástupem finanční krize se evropská stavba povážlivě zachvěla v samých základech a od té doby s obavami sledujeme, neobjeví-li se na obzoru něco, co by ji mohlo znovu destabilizovat. Různých tenzí, které evropskou integritu ohrožují, je celá řada.

Roste napětí mezi severem a jihem; tradiční francouzsko-německý motor integrace zadrhává; opakovaně se objevuje nejistota ohledně dlouhodobé udržitelnosti společné měny.

O něco méně se mluví o destabilizujícím účinku před našima očima probíhající proměny zavedeného stranického systému v mnoha zemích Evropské unie. Odklon současného Maďarska od liberální demokracie je pouze nejkřiklavější, a proto často diskutovaný příklad. Jenže jedna země takové velikosti Evropu nerozloží. 

Závažnější je to, že dosavadní systém střídání dvou velkých stran u moci, který dlouhodobě stabilizoval politické prostředí naprosté většiny evropských zemí, je nyní ohrožován zprava i zleva stranami, které jsou víceméně protisystémové a mnohdy prosazují programy, jež bychom ještě před pár lety bez rozpaků označili za extrémní. Varovné je, v kolika zemích k takovému posunu dochází.

Nejlépe je to vidět v eurozóně. Německo velmi tlačilo na to, aby její ekonomicky slabší členové provedli zásadní hospodářské reformy. Všimněme si tendence, která neplatí bez výjimky, ale přesto je hodna pozoru: Tam, kde reformy provedli, posiluje radikální levice – v Řecku Syriza a ve Španělsku nově se vynořivší strana Podemos.

Naopak tam, kde se úsporný program zatím neprojevil, sílí radikální pravice, která nutí zavedené pravicové strany přiostřit rétoriku proti přistěhovalcům obecně a muslimům zvlášť. Třeba Francie se obává, že by již v příštích volbách mohla vyhrát krajně pravicová Národní fronta Marine Le Penové.

Ovšem i v některých zemích mimo eurozónu posilují xenofobní a antiimigrační postoje včetně donedávna vzorného Švédska, kde se čím dál víc prosazuje populisticko-nacionalistická strana Švédští demokraté. Často se hovoří o posunu britských konzervativců doprava pod tlakem strany UKIP, která spolu s razantním postojem vůči cizincům slibuje vystoupení z Evropské unie.

Jenže i v samotném Německu, jež bývá považováno za příklad prosperity a stability, se objevují jevy ještě před pár lety nemyslitelné. Tisíce lidí demonstrují v Drážďanech pod hlavičkou antiislámského hnutí Pegida.

A ve snaze přibrzdit antiimigrační rétorikou odchod voličů k sílící protievropské a populistické straně Alternativa pro Německo nechal se čelný představitel vládnoucích bavorských křesťanských sociálů nedávno slyšet, že by přistěhovalci měli být zákonem donuceni k tomu, aby mluvili německy nejen na veřejnosti, nýbrž i v soukromí. Takový exces zatím nemá v Německu šanci, ale potenciální volič xenofobních stran ho nepochybně zaznamenal, o což zřejmě šlo.

Čím dál zjevnější posilování polarizující rétoriky a protisystémových partají v celé řadě zemí představuje pro integritu Evropské unie a její budoucnost problém, jejž zavedené strany musejí naléhavě řešit. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.