Mírové rozhovory o situaci v Sýrii v kazašské Astaně by měly začít již příští týden. Rusko s Tureckem - země, které summit svolaly - zjevně čekaly na nástup nové Trumpovy administrativy. Původně se totiž s účastí Spojených států vůbec nepočítalo. Když se končící Obamova vláda dožadovala účasti USA na jednáních, rozhodli se pořadatelé summit odložit do doby nástupu nového amerického ministra zahraničí. V Astaně by se tak mohl nový ministr zahraničí Spojených států Rex Tillerson poprvé oficiálně setkat se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem.

Všichni chtějí do Astany

Účast obou velmocí by mohla přinést skutečné řešení syrského konfliktu, který si vyžádal již více jak půl miliónu obětí na životech. Není divu, že se do jednání znovu hlásí i všechny syrské vojenské teroristické formace (nazývané v západním tisku eufemisticky "umírněná opozice") vyjma tzv. Islámského státu a Fronty an Nusrá, což není nic jiného než přejmenovaná Al Káida. Právě spor o to, s kým je možné vyjednávat a jak rozdělit nerozdělitelné, vedl (vedle diskuse o budoucnosti legitimně zvoleného prezidenta Asada) ke krachu jednání v Ženevě v minulém roce.

Ozbrojené opoziční skupiny instalované a udržované Západem jako nástroj na svržení Asada podstatně zkrotly. Jejich velitelé si uvědomují, že poté, co ruské letectvo rázně rozhodlo situaci na bojišti a po změně v Bílém domě, by pokračující bojkot jednání či kladení nepřijatelných požadavků vedlo k jejich úplnému vyšachování. Proto se urychleně dohodly na společném postupu a do Astany zřejmě vyšlou delegaci pod vedením Muhammada Allúše, jenž patří ke skupině Džajš al-Islám, která stále kontroluje malou část území v okolí Damašku.

Vždycky jde o Golany

Situace na frontových liniích v celé Sýrii je přesto nadále značně znepřehledněná tím, že jednotlivé protiasadovské ozbrojené skupiny spolu intenzivně kooperují a jejich pozice se vzájemně prolínají. Takže na jedné linii společně bojují tzv. "umírněná opozice", na kterou se vztahuje dojednané příměří - a Fronta an Nusrá či ISIL, s nimiž se nejedná.

Zvýšená aktivita bojů v posledním týdnu může souviset právě s chystaným jednáním v Astaně, před nímž si jednotlivé strany snaží vydobýt co nejlepší pozici. Kromě legální vlády v zemi reprezentované prezidentem Asadem, podporovaným Ruskem, Íránem a jednotkami libanonského Hizballáhu, má své zájmy na tomto mezinárodním válčišti pochopitelně i Turecko. To po nezdařerném puči vyměnilo boj s Kurdy za podporu povstalců a dnes válčí v jedné linii společně Ruskem. Na druhé straně barikády zůstávají Saúdská Arábie a Katar, kteří dál podporují islamistické ozbrojené skupiny jak dodávkami nejmodernějších zbraní, tak i finančně.

Samostatnou kapitolou je potom účast Izraele, jenž má v Sýrii pochopitelně své vlastní zájmy a patří přes svoji malou velikost k hegemonům na Blízkém východě, a to nejen z důvodu vlastnictví jaderných zbraní, ale především díky svému vlivu na všechny poválečné americké administrativy. Podle mnoha pozorovatelů to byl právě Izrael, který měl největší zájem na svržení Asada, neboť ten stále hlasitěji požadoval navrácení Golanských výšin obsazených Izraelem po Šestidenní válce v roce 1967. I přes rezoluce OSN je dosud odmítá Sýrii vrátit.

To, že se Izrael neúčastní žádných přímých jednání o situaci v Sýrii, rozhodně neznamená, že by do tohoto konfliktu nijak nezasahoval. Činí tak většinou přes své prostředníky, avšak podle mnoha náznaků se izraelští specialisté zapojovali i přímo do bojů jako instruktoři a návodčí po boku amerických a západoevropských velitelů v nedávných bojích o Aleppo. Tam utrpěly tyto struktury bezpochyby značné ztráty.

Útok izraelských letadel na letiště

Kromě tohoto "válčení na černo" dá o sobě Izrael občas vědět i bleskovou akcí svých jednotek, kdy pronikne hluboko na Syrské území a likviduje Asadovy jednotky, zbraňové systémy či konkrétní polní velitele, nejčastěji z řad libanonského Hizballáhu, který je na rozdíl od ostatních islamistů válčích v Sýrii úhlavním nepřítelem Izraele.

Jednu takovou akci jsme mohli sledovat i minulý týden, kdy izraelská letadla bombardovala vojenské letiště Mezzeh. Některé zdroje hovořily naopak o tom, že útok byl proveden pomocí řízených střel odpálených z území Izraele. Ať už byla akce provedena jakýmkoliv způsobem, podle Damašku jde o "flagrantní útok", za který může Tel Aviv sklidit odplatu.

Napadené letiště využívaly hlavně elitní syrské jednotky. Sloužilo také k odpalování raket na území ovládané teroristickými skupinami. Celá situace je o to vážnější že letiště Mezzeh se nachází západně od Damašku, pouhých 5 km od prezidentského paláce, sídla Bašára Asada. Je samozřejmě otázkou co vedlo Izrael k této akci. Podle některých komentátorů stojí za útokem snaha zničit konkrétní zbraňové systémy, které by se mohly dostat do rukou Hizballáhu, jehož jednotky byly u letiště rovněž dislokovány, čímž se Izrael cítil ohrožen.

Snění o intervenci

Objevují se rovněž názory, že šlo o demonstraci síly v blízkosti Asadova paláce, která měla prezidenta upozornit, že to Izraelci jen tak nevzdají. Ve stejnou dobu, zatímco izraelské bomby dopadaly na damašské letiště, vyzvaly některé protiasadovské skupiny Izrael, aby provedl vojenskou intervenci do Sýrie a uskutečnil to, co nedoklázal Západ vedený Obamou: svrhl Bašára Asada.

Fronta národní spásy, která tyto opoziční skupiny zastřešuje, navrhla i "cestovní mapu" pro sbližování vztahů syrské opozice s Tel Avivem. Tento týden o tom informovala syrská tisková agentura SANA. S odvoláním na izraelskou rozhlasovou stanici uvedla, že do této "cestovní mapy" patří uznání Izraele novým poasadovským syrským režimem, nalezení kompromisu ohledně otázky Golanských výšin a nastolení přátelských vztahů a strategické spolupráce mezi oběma zeměmi.

Tento plán by rovněž zavazoval k rozpuštění všech v Sýrii sídlících skupin protiizraelského palestinského odporu. Jde však spíše o snění než reálnou možnost. Vstupem Ruska do bojů na straně Asada se situace zcela změnila - a jednání v Astaně je jedinou současnou realitou.

Moskva vše urovná?

Izrael si totiž velmi dobře uvědomuje, že Rusko bude hrát v situaci na celém Blízkém východě nadále podstatnou úlohu. To vedlo Tel Aviv k dohodě s Moskvou v boji proti terorismu. Byla uzavřena minulý rok při červnové návštěvě Benjamina Netanjahua v Moskvě.

Jak se toto všechno projeví při prvním vážně míněném jednání o urovnání syrského konfliktu, uvidíme v nejbližších dnech a týdnech. To, co dosud opakovaně probíhalo v Ženevě, bylo jen americké stínování, jež chtělo umožnit skupinám vytvořeným na odstranění Asada získat čas. To ovšem nyní jednoznačně končí. Ale nejen to.

Bez větší pozornosti západních médií proběhla minulý týden také jednání o vojenské spolupráci a spojenectví mezi Ruskem a Libyí. Velitel patrně rozhodující části libyjské armády maršál Khalifa Haftar se setkal s náčelníkem ruského generálního štábu generálem Valerijem Gerasimovem na letadlové lodi generál Kuzněcov, operující ve Středozemním moři.

Je to pozoruhodné i vzhledem k tomu, že Haftar byl (a bezpochyby nadále je) současně agentem CIA. Jestliže při této příležitosti byla také podepsána dohoda o vzájemné pomoci, boji proti teroru a zřízení ruského vojenského námořního přístavu v Libyi, svědčí to o mnohém. A zvyšuje naděje na urovnání poměrů v celém regionu po katastrofě takzvaného arabského jara.

Podle bývalého velitele Izraelské rozvědky Jakova Kedmiho se "Rusko stalo trvalým činitelem na Blízkém východě. Ne takovým, jako Sovětský svaz - sleduje v regionu zcela odlišné cíle a používá odlišné metody. Ale právě to se stává jedním z nejvíce stabilizujících faktorů celé situace v oblasti."

"Neexistuje žádná země na Blízkém východě, s níž by mělo Rusko napjaté vztahy. Může jednat s Egyptem, Izraelem, Saúdskou Arábií, se státy Perského zálivu, Irákem, Tureckem, Sýrií, Íránem, zkrátka se všemi.“

"Minimálně v Sýrii bude skoncováno se všemi teroristickými organizacemi. Neodstraní to rozpory, protiklady na Blízkém východě a v Sýrii konkrétně, ale teroristické organizace, s výjimkou Turecka, v tomto regionu nebudou," předpovídá Kedmi.

Je jasné, že sledujeme první konkrétní kroky Trumpovy administrativy - ještě před tím, než (pokud) se dnes ujme svých pravomocí. Lze proto s opatrným optimismem očekávat, že jednání v Astaně by se mohlo stát signálem rozsáhlých změn nejen v této citlivé oblasti, která již několik let hrozila přerůst v konfrontaci jaderných velmocí.

Dojde k tomu i ve druhém doutnajícím sudu prachu - na Ukrajině?

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele