Uvolňování napětí mezi jadernými velmocemi? Jisté náznaky by tu byly - vždyť v Americe vyhrál prezidentské volby agent Kremlu! Tedy alespoň za něho byl označován všemi hlavními médii, takže by na tom něco mělo být...

Kdepak. Ostražitost mezi Spojenými státy a Ruskem pochopitelně nadále trvá. Důvodů je více. Volbami se samozřejmě nevyměnil a ani nevymění celý establishment. Donald Trump, jenž představuje určité naděje, že by se svět mohl přímé vojenské konfrontaci vyhnout, "nastoupí" až za necelé dva měsíce. Tedy - dá-li Bůh. A velkou neznámou je zatím také kompletní složení nové vlády ve Washingtonu.

Čas vyvažování

To, co zatím víme o budoucím obsazení silových postů v Trumpově administrativě, ukazuje na určitou snahu jeho poradců dostat do vzájemné rovnováhy jednotlivá mocenská křídla v Republikánské straně, tedy i se zapojením nevyléčitelně válkychtivých neokonů. Jenže kromě zvoleným prezidentem už jasně jmenovaných postů tvoří páteř silových a zahraničněpolitických mocenských kruhů (nejen) ve Spojených státech také nikým nevolené úřednické a armádní struktury zachovávající si svůj vliv bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v Bílém domě.

Tyto kruhy se mimo jiné aktivizují vždy, když se volí nový prezident. Součinnost hlavy státu při realizaci jejich cílů je přeci jen cenná. Ideálním stavem je, když je jim prezident plně oddán, a stane se tak pouze prodlouženou rukou jejich kolektivních rozhodnutí - jako tomu bylo v případě Clintona, Bushe mladšího i Baracka Obamy.

Pro stejnou roli byla připravována také Hillary Clintonová - a establishment o jejím usednutí do Bílého domu pramálo pochyboval. Vývoz demokracie, barevné revoluce, války lokální i globální - vyvíjelo se to slibně. Bude mít prezident Trump sílu nasypat dostatečné množství písku do tohoto pekelného soukolí, aby se alespoň trochu zadrhlo?

Staří psi v nových dresech?

Donald Trump je zřejmě rozhodnut tento kurz korigovat. Alespoň tomu nasvědčují jeho výroky z předvolební kampaně, ale i první telefonické kontakty s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Pokud se do plnění svých slibů skutečně vrhne, nebude to mít lehké. Skupinky soustředěné kolem Rady pro zahraniční vztahy (CFR) ovládané Davidem Rockefellerem a jeho spojenci mají stále rozhodující postavení v Pentagonu a tajných službách a budou se snažit udržet si i další mocenské páky v zemi.

Právě tyto spekulace a machinace sleduje Moskva zjevně s nemalým napětím. A nutno říci, že některá oznámená jména odpůrcům války opravdu na klidu nepřidávají. Samotný viceprezident Mike Pence je považován spíše za dědice neblahého odkazu Dicka Cheneyho. Několikrát se dříve vyslovil pro izraelský úder na Írán a pro podporu takového kroku ze strany USA. Během předvolební debaty se svým soupeřem Timem Kainem dokonce prohlásil, že Trumpova administrativa bude vůči Rusku postupovat tvrději než případný kabinet Hillary Clintonové.

Poradcem pro národní bezpečnost bude v Trumpově administrativě generál Mike Flynn. Ten se podílel na provádění speciálních operací v Iráku. I on dlouhodobě prosazuje politiku konfrontace s Íránem. Ještě více klíčová bude ovšem odpověď na otázku, kdo se stane ministrem obrany a zahraničních věcí.

Současní favoriti na tyto posty také nedávají příliš důvodů k přehnanému optimismu. Bývalý velitel ozbrojených sil USA pro Blízký východ generál James Mattis - stejně jako generál a exředitel CIA David Petraeus - patří ke staré gardě úzce spojené s minulými vládami. Stejně jako guvernér Massachusetts a neúspěšný prezidentský kandidát z republikánských primárek Mitt Romney, o němž se jako o budoucím ministru zahraničí hovoří nejčastěji. Ve hře je prý ovšem stále ještě devět kandidátů.

Rakety v Královci

Není náhoda, že právě v této chvíli Rusko oznámilo, že bude pokračovat v opatřeních k posílení obrany, která budou mít bez ohledu na další vývoj větší odstrašující účinek. A proto na pokračující obkličování své země zareagoval Vladimír Putin minulý týden rozhodnutím rozmístit u Kaliningradu nejmodernější obranné raketové komplexy S-400 a Iskander.

Rakety S-400 patří k nejmodernějším zbraním ruských ozbrojených sil, armáda je má ve výzbroji od roku 2007. Jejich operační dosah je až 400 kilometrů. Zasáhnout mohou i rychle letící bojové letouny ve výšce 30 kilometrů. Systém umí likvidovat kromě toho i balistické rakety a střely s plochou dráhou letu.

Rusko současně urychleně posiluje obranu svých hranic vytvořením nových armádních skupin na jihu a západě země. Spolu s pěchotními a tankovými uskupeními tyto divize zahrnují i prostředky protivzdušné obrany. Je to odpověď nejen na rozmisťování obrněných amerických jednotek v Pobaltí a raketových komplexů v Polsku, ale také na umístění radarů a raketového štítu USA a NATO v Turecku, Rumunsku a na amerických lodích ve Středozemním moři. V nejbližší době bude navíc také dobudována základna NATO protivzdušného systému Aegis s antiraketami SM-3 u polského Redzikowa.

Na dohled od Petrohradu

Dokonce i mainstreamoví bezpečnostní experti jako je Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů připouštějí, že k obkličování Ruska skutečně dochází. „Rusové oprávněně namítají, že cizí ozbrojené síly nestály od dob 2. světové války nikdy tak blízko Petrohradu a Moskvě, jako je tomu nyní,“ uvádí ve své poslední analýze věnované bezpečnostním otázkám, kde také varuje před podceňováním možnosti vypuknutí jaderného konfliktu.

Rusové by v případě konvenční války vypuknuvší v oblasti Baltu nebo v Černomoří neměli podle jeho názoru moc šancí na úspěch - proto by museli sáhnout k jaderným zbraním. Cílem by podle něho nebylo vyhrát jadernou válku v Evropě, nýbrž nedopustit, aby Rusko utrpělo prohru a škody strategického rozměru. Jaderné zbraně se tak podle Eichlera staly pro ruské stratégy posledním trumfem, jak dát Spojeným státům a jejich spojencům najevo, že by jim Rusko stále ještě bylo schopno způsobit škody, které by bezpochyby převážily nad jakýmikoli přínosy z rozpoutaného tažení proti němu.

Došlo by přinejmenším k totálnímu zničení ozbrojených sil NATO v blízkosti ruské západní hranice, ale i zničení ekonomik nových členských zemí NATO s velkými ztrátami na životech civilního obyvatelstva - bohužel včetně České republiky. 

Pokud odmyslíme základní východisko Eichlerovy analýzy, že Rusko je v konvenční oblasti mnohem slabší než NATO (mezi bezpečnostními experty rozšířená úvaha, která při současném rozvoji a modernizaci ruské armády už dávno nemusí být tak jednoznačná), přináší Eichler ve své úvaze řadu zajímavých postřehů, které ukazují, jak moc nebezpečný je současný nátlak NATO.

Medvěd a panda

Představuje Trump naději, že se podaří takovýto střet zažehnat? Nějakou určitě ano. Ostatně Putin po prvním telefonátu s Trumpem minulý týden prohlásil, že obě země chtějí své vztahy "normalizovat". Ovšem překážky tomuto odhodlání budou kladeny ze všech stran - to je naopak jisté.

Navrch byla minulý týden prohloubena spolupráce v bezpečnostní sféře mezi Ruskem a Čínou, a to dvoustrannou schůzkou ministrů obrany. Zde byly potvrzeny významné zbraňové kontrakty včetně čínského nákupu ruských "arktických" vrtulníků.

"Na pozadí nestability ve světové politice je důležité, že Rusko a Čína projevují připravenost hájit mír a upevňovat mezinárodní bezpečnost. Musím zdůraznit, že dvoustranná vojenská spolupráce není zaměřena proti žádným jiným státům, nijak je neohrožuje, naopak, přispívá k upevňování míru a stability na Eurasijském kontinentě a za jeho hranicemi," uvedl po jednání ruský ministr Sergej Šojgu.

Rusko se prostě zjevně nadále připravuje na všechny varianty možného vývoje. Spolupráce s Čínou a dalšími zeměmi, které se chtějí podílet na rozsáhlém projektu tzv. Nové hedvábné stezky, je solí v očích americkým "jestřábům", jejichž pozice Trumpovým vítězstvím poněkud znejistěla. Bylo by však chybou je podceňovat a bláznovstvím je odepisovat.

Hra o život a smrt miliard lidských duší pokračuje. Jen přešla do nového - doufejme méně temného dějství. K závěrečnému Happy Endu je však pořád stejně daleko.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.