Včera se konal zahajovací koncert 77. ročníku Pražského jara. Tradičně byla uvedena Smetanova Má vlast. Byl jsem na tomto koncertu nejméně dvacetkrát, několikrát to znělo trochu zvláštně. Nejsem hudebním kritikem, ale nemohl jsem si toho nevšimnout.

Jedno ze základních děl české hudby tentokráte hrál izraelsko-palestinský orchestr, který – i podle slov v programu – vznikl v roce 1999 jako politický projekt. Pro členy tohoto orchestru to nebyla „jejich“ vlast. Hodinu a půl jsem se rozhlížel, jestli to jenom já slyším nějak jinak. Desetiminutové „standing“ ovace mne zmátly ještě víc. Teprve po koncertu jsem v kuloárech zjistil, že hlavou kroutím nejen já.

Ještě jedna „maličkost“. Covid zablokoval dvě koncertní sezóny, chování lidí se změnilo, změnila se i „štábní kultura“. Zcela běžná byla absence kravaty (motýlek byl naprostou výjimkou), řada mužů měla světlé šaty – vždycky jsem si myslel, že je zahájení Pražského jara jednou z kulturních událostí roku.

Týdeník Ekonom uveřejnil rozhovor s ministrem práce a sociálních věcí Jurečkou, který v něm oznámil: „chci zavést právo zaměstnance na home office“. Myslí to opravdu vážně? Práva už se nám dávno změnila z negativních na pozitivní, ale toto je vrchol! Home office nemá být milodarem zaměstnavatele, ale nárokem zaměstnance. Kde to všechno skončí?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause