Oslavy 17. listopadu, i když já je spíše považuji za oslavy konce komunismu u nás než, za pouhé připomenutí onoho, letos stejně jako tehdy pátečního večera, jsou za námi. Měli bychom se vrátit k normálním tématům našeho dneška, i když mnoho z věcí, které máme se 17. listopadem spojeny, se zdá být dnes opět vysoce aktuální.

Už jsme opět v situaci, kdy pouhé hájení základních svobod, které si oprávněně spojujeme s listopadem 1989, vypadá téměř revolučně. Když vidím plejádu dnešních normalizátorů našich životů, jak se naparují se svými věnci na Národní třídě (my, kteří jsme k tomu byli neskonale blíže, jsme se nikdy neodvážili nic jiného než tam – potichu – zapálit svíčku), máme pocit, že nějaký další revoluční krok bude už velmi brzy znovu nezbytný.

Píše mi – po mých televizních vystoupení a publikovaných článcích k tomuto výročí – nemalé množství lidí, a ne úplně výjimečné jsou věty typu „prožil jsem desetiletí masových oslav února 1948, pak desetiletí oslav listopadu 1989 a teď čekám desetiletí oslav konce kapitalismu“. Odpověděl jsem autorovi, že „dnešní vývojovou změnu [to je jeho termín – pozn. VK] já také považuji za mimořádně vážnou, jenom nevím, jestli bude tak jasně ohraničená jako ty předcházející“.

Velmi mne zneklidnilo, že antidisident, náš dnešní ministr práce a sociálních věcí, podlehl líbivému nátlaku a řekl, že by měly být zvýšeny důchody disidentů. Jako někdo, kdo v roli ministra financí prožil nejen rétoriku, ale i technickou stránku restitucí a rehabilitací, proti tomu rezolutně protestuji. Nedovedu si představit definici disidenta, debata o tom bude jen demonstrací moralismu, nezodpovědnosti a politického útočení. Již tehdy jsem říkal, že postiženi komunismem jsme byli všichni, kteří jsme zde žili. (Asi budou muset zavést registr disidentů, ti, kteří v něm nebudou, budou muset zůstat jako neregistrovaní.)

Možná stojí za to – abychom dostali patřičnou historickou perspektivu a abychom nežili jenom našimi domácími politickými aktualitami – podívat se do Kalendária kulatých výročí, které každoročně publikuje Český rozhlas. Ve středu to bylo 60 let, kdy byl v Dallasu spáchán atentát na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. I tato událost změnila svět. Jakkoli jsem vzdálen tomu být jeho obdivovatelem, možná by byl lepší, než jeho následník Lyndon B. Johnson. Vždycky je špatně, když „na trůn“ zasedne ten, kdo byl zvolen do funkce „těsně pod trůnem“. Byl jsem tehdy na vojně. Byla vyhlášena pohotovost a několik dní jsme nesměli opustit kasárna. I to si dnešní generace nedovedou představit.

Přesně ve stejný den, shodou okolností také v Americe, zemřel britský spisovatel Aldous Huxley, kterého známe nejen z jeho nesmrtelného, stále aktuálnějšího dystopického románu Brave New World, v češtině publikovaného pod názvem Konec civilizace (a o tom to opravdu je), známe ale např. i jeho v roce 1928 publikovaný Kontrapunkt života (právě si znova čtu český překlad, který byl u nás vydán už v roce 1931, což vypovídá o tom, že jsme se moc neopozdili) nebo jeho román Eyeless in Gaza z roku 1936, u nás vydaný pod názvem Raněný slepotou (tady jsme české vydání dokonce stihli ve stejný rok, jako bylo to anglické, už tehdy byla propojenost světa velmi vysoká). Napsal toho ještě mnoho z řady různých oborů, přiznám se ale, že mne jeho Brave New World Revisited z roku 1958 moc nenadchl. Čekal jsem nějakou „value added“ ke genialitě toho původního, ale ona to byla, alespoň v mých očích, spíše jistá relativizace původního textu.

Za významné výročí nikoli minulé, ale dnešní, považuji, že se 23. listopadu dožívá sedmdesáti pěti let jeden z největších českých jazzmanů současnosti Emil Viklický. Naštěstí to není retrospektivní zpráva. Emil žije, hraje a píše. A hraje úžasně. A dostává čestný doktorát olomoucké univerzity, což si za své album V Holomóci městě více než zaslouží.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause