Nechci si ulehčovat svůj – naprosto dobrovolný – úkol každý týden napsat páteční glosu volbou nějakého únikového tématu. Teď se mi samozřejmě nabízelo téma údajně úsporného balíčku v Poslanecké sněmovně, který má být právě dnes projednáván. Tento týden však musím a chci psát o svém pocitu beznaděje ze situace kolem Izraele a o svém smutku z obrovského, a stále narůstajícího počtu obětí na obou stranách konfliktu, který se rozhořel v posledních dnech.

Vím, že je to nesmírně obtížné a riskantní téma. Jakýkoli otazník či pochybnost autora jakéhokoli tisku či výroku budou hodnoceny nikoli optikou dneška, ale optikou nacistického masového vraždění Židů ve druhé světové válce. To jakoukoli produktivní diskusi blokuje. Nikdo radši nic neříká.

Jeden z nadpisů při středečním rozhovoru ČT 24 s Tomášem Pojarem říkal: „válka Izraele s Hamásem“. To je nesmírně zavádějící. Jsem přesvědčen, že by se mělo říci válka Izraele s arabským světem a – zcela symetricky – válka arabského světa s Izraelem. Zúžit to na Hamás není chyba nebo nepozornost, ale záměrné posunutí interpretace toho, o co tam jde.

Ano, arabský svět se za téměř osmdesát let nesmířil s vytvořením Státu Izrael a s odsunem původních obyvatel území tohoto státu do okolních zemí. To je smutná realita. Kéž by nebyla. Kdosi mi tento týden říkal, že kdyby Německo po válce nepřijalo odsunuté a nechalo je v táborech v blízkosti našich hranic, měli bychom dodnes podobný problém. Nesouhlasím. Němci (nejen Hitler) se něčím provinili a odsun byl součástí odvety.

Palestinci nerozpoutali světovou válku, pouze žili na území, o kterém svět, mezinárodní komunita, OSN, resp. mocní tehdejšího světa rozhodli, že na něm bude vytvořen nový Stát Izrael. I to se stalo realitou, která má své důsledky. A těmi je v posledních dnech šílené vraždění nemluvňat v izraelských kibucech na straně jedné a – a teď mně jde právě o onu formulaci – „čištění“ Gazy na straně druhé.

Může novinář ve veřejnoprávním médiu demokratického státu, kterým Česká republika je, mluvit o čištění dvoumilionového města? Není tento novinář „raněný slepotou“, abych připomněl český název slavného Huxleyho románu, který se v originále jmenuje „Eyeless in Gaza“. Byla Gaza navěky osudem prokleta?

Mocní tohoto světa se před téměř osmi desetiletími domluvili a na tomto základě v roce 1948 vznikl Stát Izrael. Není třeba, aby se mocní světa roku 2023, což nejsou stejní mocní, ale „noví“ mocní současného multipolárního světa, mocní digitalizovaného světa s instantním, 24 hodin denně trvajícím televizním zpravodajstvím, mocní, kteří mají sílu ničivou vojenskou techniku zásobovat obě strany konfliktu až do smutných konců (jako je tomu i v dnešní ukrajinské válce) také domluvili? Jestli toho tito mocní sami od sebe nejsou schopni, neměli bychom jim to my, ne-mocní, důrazně říci?

Hrajeme v tom my, v naší už dávno nesvrchované České republice, konstruktivní a důstojnou roli? Je právě teď nejdůležitější vést polemiku členů vlády o tom, ve kterém městě má být v Izraeli velvyslanectví České republiky? Navíc s vědomím, že jeho eventuální posun oproti dnešku znamená jednoznačnou podporu jedné strany tohoto tragického konfliktu?

Netroufám si klást více otazníků, už toto je více než dost. Ale ranění slepotou či mimořádnou necitlivostí bychom být neměli. Není to důstojné.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause