Dne 27. září 1924 se v Náchodě narodil velký český spisovatel Josef Škvorecký. Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním – a s jeho ženou Zdenou Salivarovou – mohl několik týdnů setkávat na jaře roku 1969 na Cornellské univerzitě v USA. Bylo to půl roku po srpnové invazi zemí Varšavské smlouvy do Československa a tato mimořádná chvíle a – od našich problémů zcela odříznutá – americká univerzita nám dávaly skvělou příležitost k vášnivým diskusím. V roce 2004, u příležitosti jeho 80. narozenin, se 28. září v náchodském divadle konala konference o jeho životě a díle, na které jsem jako prezident republiky – za jeho přítomnosti v sále – přednesl projev. Když jsem si ho teď přečetl, usoudil jsem, že není třeba psát nic nového. Proto dnes znovu 20 let starý text, který měl tehdy název „Svobodný muž v nesvobodném světě“.

„Josef Škvorecký pro mne vždycky byl a je i nyní zcela výjimečným fenoménem českého kulturního a společenského života 20. století. Záměrně neříkám výjimečným spisovatelem, jakkoli nemůže být sporu, že mimořádně kvalitním a českou veřejností milovaným a čteným spisovatelem byl a je. Josef Škvorecký ale v širším kontextu naší doby a její kultury není jen literátem. Je představitelem a do jisté míry i symbolem všech rozsáhlých společenských a kulturních proměn naší země, kterými jsme v posledním půlstoletí procházeli. Nebudu se proto pokoušet analyzovat či hodnotit jeho literární dílo, jeho romány, povídky a eseje. To ponechám literárním vědcům. Řeknu pouze, že je špičkovým spisovatelem, že je zárukou čtenářského zážitku, že četba jeho knih přináší vzrušení, emoce i moudrou skepsi.

Podrobně nebudu komentovat ani Škvoreckého vskutku ojedinělé dílo nakladatelské, v němž mu během prvních dvou desetiletí jeho kanadského pobytu prošla rukama nepřeberná řada českých autorů a jejich děl, která by bez Škvoreckého ´68 Publishers těžko spatřila světlo světa. Není přehnané říci, že Škvoreckého nakladatelská práce připomínala rané obrozence s jejich soustavnou snahou uchovat pro příští generace to živé, co v jazyce, ve slovesnosti a v kultuře zůstává. Žil a pracoval sice v jiných dobových a politických souvislostech než naši obrozenci, ale to význam jeho činu nijak nesnižuje.

Chci se na Josefa Škvoreckého podívat z úhlu neběžného, nekaždodenního, vzdáleného obvyklým univerzitním metodologiím. Chci se na něho podívat pohledem člověka, jehož kulturní orientace je dána obdivem a úctou ke konzervativním hodnotám západního světa, k hodnotám, které lze – nepochybně značně zkratkovitě – shrnout jako snahu zajistit co možná nejvyšší míru individuální svobody, která však není zadarmo. Platí se za ní vysokou cenou, od člověka nemálo vyžadující, platí se osobní odpovědností. Josef Škvorecký je výjimečný tím, že do prostředí české literární a kulturní obce, odchované zčásti katolickými duchovními a kulturními tradicemi, zčásti, zejména v období kolem 2. světové války, idejemi kulturní levice, vnášel duch angloamerického konzervatismu a svobodomyslnosti. Po celou dobu svého domácího působení, tedy v 50. a 60. letech, představoval díky tomu osobitou oázu nezávislého myšlení.

Svojí mnohobarevnou, vrstevnatou a žánrově i tématicky pestrou tvorbou Josef Škvorecký vychází z nejtypičtějších tradic angloamerické moderní kultury – od Chestertona, Henry Jamese a Fitzgeralda po Hemingwaye či Chandlera. Mimo jiné i díky Škvoreckému se u nás etablovala kvalitní detektivka jako žánr, který má na kulturní mapě nezastupitelné místo.

Hledáme-li další podstatné vlivy na jeho autorskou osobnost, pak je asi třeba zmínit i jazz, který se stal jedním z hlavních vyjadřovacích jazyků hudební kultury 20. století, jazz se svou improvizací a nevázanou tvůrčí svobodou, tak vzdálenou každé svazující ideologické klauzuře. Právě díky Škvoreckému a několika málo jeho generačním druhům se u nás i v době hudebního temna, v častuškových letech padesátých, jazz v různých formách a často i na zapřenou nejen udržel, ale postupně stal neodmyslitelnou součástí moderní hudební řeči, z níž čerpáme dodnes. Byl to Josef Škvorecký, kdo u nás popularizoval jazzové hudebníky ze Spojených států a kdo vydával antologie černošských textů. Byl to on, kdo upozorňoval na vynikající jazzmany české, kdo psal o českém jazzovém životě, kdo skládal ódy na „Fitzpilarku“. Myslím, že tuším, co Škvorecký u jazzu hledal a co tam i nacházel: byla to právě ona odpovědná svoboda, která dává jazzovému sólistovi prostor pro to, aby se předvedl, aby ukázal, jak on sám, osobitě, individuálně, svobodně cítí svou hudbu a svůj život. A se stejnou jazzovou svobodou, lehkostí a vzletem, ale i smutkem a soucitem psal Škvorecký své knihy, a to i takové, jejichž námětem byly největší hrůzy moderních dějin – druhá světová válka, židovská tragédie či totalitní režimy.

Je jen logické, že se s touto svou duchovní výbavou těžko mohl zařadit do jednotného rámce takzvané socialistické kultury. A to za všech období: jak v poúnorových časech předepsaného budovatelského nadšení, tak v oteplujícím se klimatu 60. let, kdy řada spisovatelů – ještě včera opěvujících Stalina – náhle začala objevovat Franze Kafku, ale kterým zůstala nejen jejich původní černobílá optika, dělící svět na spojence a nepřátele, ale i jejich pocit elitářské výlučnosti a spasitelské vyvolenosti. Škvorecký zůstal solitérem. Uchoval si svou osobitost, svou nekonfliktní jazzovou letoru, svůj hravý smysl pro suchý anglický humor. Obrazně řečeno – zůstal tím zdánlivě naivním, velmi shovívavým a docela moudrým Danny Smiřickým nebo i některým z dalších nezapomenutelných postav Zbabělců, Sedmiramenného svícnu, Legendy Emöke, Konce nylonového věku, Prima sezóny, ale i Miráklu či Tankového praporu.

Záměrně jsem jmenoval tak tématicky i žánrově rozdílné knihy. Každá z nich má odlišné historické kulisy, procházejí jimi různě tragické dějinné události. Zůstává ale hlavní hrdina, Danny Smiřický z Kostelce – vlastně z Náchoda. Svobodný muž v nesvobodném světě. A právě tím je pro mne Josef Škvorecký. Je pro mne ctí, že mu to při dnešní slavnostní příležitosti mohu říci.“

Opravdu mám pocit, že bych to lépe a promyšleněji dnes neřekl. Ukazuje to také naše (a mé) myšlení před dvaceti lety.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause