V západním světě – přes naprostou nedůvěru v politiku a politiky – zcela jednoznačně zvítězila víra v moudrost státu a v potřebnost velmi extenzivních státních zásahů. Zcela jednoznačně zvítězilo i všeobecné přesvědčení o rozsáhlém a tudíž nepřijatelném selhávání trhu. My, kteří jsme vždy mluvili jak o nemoudrosti státu a o průhledné zájmové zaujatosti státní byrokracie a jí radících expertů, tak o úžasné síle trhu, jsme evidentně prohráli. Víra ve stát – napravující chyby trhu – zvítězila ve všech politických stranách i u převážné většiny Hofferových „scribes“ (což je úžasné, ale nepřeložitelné slovo, snad „píšících intelektuálů“).

V éře komunismu jsme považovali za cíl usilovat o maximální autonomii ekonomické sféry. Toho jsme se tehdy nedočkali. Ekonomická debata je však i dnes devalvována tím, že je stále více předurčována mimoekonomickými imperativy, které nesmírně zužují prostor pro ekonomické rozhodování států, politiků i byrokracie, prostor pro ekonomickou racionalitu, a hlavně pro lidskou svobodu. Nejničivějšími z těchto imperativů jsou

- rovnost a tím eliminace motivačních stimulů, což je linka, která vede od francouzské revoluce přes Marxe (znovu jsme si to teď připomněli) až k dnešním socialistům všeho druhu;

- životní prostředí nadevše, což většinou neznamená ochranu přírody, ale útok na svobodu člověka;

- boj s korupcí, který je primárně politickým soubojem o vládu v zemi. Korupce, nepochybně negativní jev, se stala nástrojem. Může vést až k takovým nesmyslům jako je rušení hotových peněz a špiclování kalvínovského, orwellovského nebo huxleyovského typu.

Hájit ekonomické vidění světa (a ekonomický způsob myšlení) je už dávno passé, nemoderní, zastaralé, vlastně špatné. Je to pro všechny namyšlené „majitele klíčů“ naší doby málo vznešené. Ne náhodou mluvil na počátku 90. let Václav Havel o nás ekonomech jako o hokynářích. Vážnost ekonomické profese (ať si to nikdo neplete s managementem, marketingem či účetnictvím) strašlivě poklesla. Poklesla částečně vinou ekonomů samotných, protože ustoupili od své původní role a od základních ekonomických témat, a protože si od éry Keynese začali hrát na hospodářské politiky. Chtějí být řediteli světa (nebo jak říkal Keynes philosopher kings), ale když vznikne velká krize (typu let 2008-2009), neekonomové se jim vysmějí, že jí neumí předvídat. Ekonomie není prognostika.

Politické strany se ekonomikou už dávno nezabývají, ve společnosti nehájí ničí zájmy, jen zájmy svých nomenklatur. Tyto politické strany (symbolizující povrchní svět dneška) na seriózní úvahy nemají čas, neboť jakékoli vážné ekonomické zásahy mají většinou dlouhodobé efekty – a to je krátkodobě nezajímavé (a dlouhodobě riskantní). Krátkozrakost uvažování v křehkých, údajně liberálních demokraciích (nedemokracie jsou na tom v tomto ohledu lépe) je naprosto ničivá.

Shrnu to větou, která v okamžiku oslav dvoustého Marxova výročí narození v jeho rodném Trevíru byla vidět všude: Marx sind wir.  Všichni naštěstí ne, ale těch Marxů není málo.

Václav Klaus, odpověď do ankety v květnovém Newsletteru IVK, 25. května 2018.

Zdroj: klaus.cz