I když zůstává Fialova vláda – alespoň zdánlivě, ale já jí v tomto ohledu věřím, protože se ekonomikou opravdu vážně nezabývá – v klidu, ekonom a přemýšlející občan v klidu být nemohou. Stále klesá HDP a vypadá to tak, že bude rok 2023 dalším rokem ekonomického poklesu. Spolu s Německem jsme jedinými zeměmi EU, které se ještě nedostaly na úroveň předcovidového roku 2019 – měřeno pomocí HDP, což je nejpřesnější statistické vyjádření životní úrovně (lidské pocity jsou jiná věc).

Uvedu alespoň několik dat. V pondělí 6. listopadu bylo oznámeno, že v září zrychlil pokles našeho průmyslu. Poslední známé číslo je tedy mínus 5 % (proti – už mínusovému – loňskému roku). Data za zemědělství a stavebnictví to moc nevylepší a data o službách nejsou dostatečně spolehlivá. Tržby ve službách také poklesly o 5,2 %. Nezapomínejme, navíc, že např. „výkony“ služeb našeho státu jsou „měřeny“ velikostí platů státních úředníků. Čím větší platy, tím lepší statistika výkonů. Jinak to ale ekonomové a statistici neumí. Maloobchodní obrat už také skoro dva roky klesá, nejnovější číslo je mínus 4 %, opět proti loňskému roku, který byl ale nižší než ten předcházející.

Dnes zveřejněná hodnota inflace je stále nesmírně vysoká – 8,5 %. Jde sice o velmi žádoucí pokles z dvouciferných hodnot, ale 8,5 je hodnota, která je naprosto nepřijatelná a dnes jedna z nejvyšších v Evropě. Je daleko od toho, co ekonomové označují za cenovou stabilitu. A ta je, a být musí, cílem hospodářské a měnové politiky státu. Protože statisticky vykazovanou inflaci ovlivňují stropování cen a různé dotace (jejichž část teď byla zrušena), nastal v říjnu opět výrazný vzestup.

Jeden z čtenářů mých pravidelných glos, odkudsi ze Slovenska, mi připomněl myšlenku Ludwiga von Misese z roku 1952: „inflace není dílem Boha, inflace je způsobena lidmi a – řečeno ostřeji – dílem státu.“ U nás má tento týden – přesně 7. listopadu (v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce) – ono „dílo“ státu také své výročí. Přesně před deseti lety byly Singerovou centrální bankou zahájeny pověstné devizové intervence, které vedly k mnohaletému výraznému přílivu peněz do naší ekonomiky. Tehdy jsme si tím – ve spolupráci s deficity státního rozpočtu – intenzivně „zadělávali“ na dnešní inflaci. Musím připomenout svou protestující knížku Byla deflace opravdu hrozbou? (IVK, č. 7, 2014).

Inflaci tedy „dělá“ stát. A jak je to s absencí ekonomického růstu, resp. s naší už dlouho trvající ekonomickou stagnací? I tady je vinen stát. Souhlasím však s nedávným článkem Lenky Zlámalové (Echo, č. 44, 2023), že se „na špatně fungující stát nedá hodit všechno“. V tom má sice pravdu, ale bohužel neříká dostatečně jasně, že to není jen špatným fungováním státu. Chyba je v systému, který toto chování státu umožňuje.

Lenka Zlámalová – pro mne překvapivě – říká, že je problém „v mentalitě“, zlobí ji, že se nerodí „úspěšné firmy“. Prý „málo přemýšlíme“. Proto nemáme „vysoce produktivní firmy s vysokou přidanou hodnotou“. Chce „změnit mindset celé společnosti“, chce „změnit myšlení“. To je však od ní fatální omyl. To jsou věty jak vystřižené z úvodníků komunistické éry. I ono myšlení je funkcí (či důsledkem) něčeho. Je třeba říci zcela důrazně, že je nezbytné změnit systém naší ekonomiky.

Debatu tohoto typu jsme už zažili. Připomíná mi to více než třicet let starý spor o naši transformaci. Mělo tehdy zvítězit „mentálně správné“, „více přemýšlivé“ myšlení Komárka, Vlasáka, Grégra a Vrby, nebo jsme měli zavést trh? Chtěl jsem napsat, že Lenka Zlámalová tehdy ještě nebyla na světě, ale teď zjišťuji, že už končila střední školu. Kouzlo té chvíle však neprožila. A už vůbec ne poučení z ní.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause