Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na dnešní večer. Opravdu si ho vážím. Rád vzpomínám i na Vámi organizovaný loňský 28. říjen na Vítkově. Moc přeji Vašemu svazu, aby i nadále úspěšně pokračoval ve svém velmi specifickém poslání – připomínáním minulosti bojovat za dnešní svobodu.

K dnešnímu setkání jste vybrali dvě důležitá výročí, vzpomínku na narození prezidenta Edvarda Beneše a připomenutí atentátu na Heydricha. Dovolte mi k oběma těmto tématům říci pár slov.

O prezidentu Edvardu Benešovi, jehož 133. výročí narození nastane za tři dny, v neděli 28. května, už bylo řečeno téměř všechno, ale přesto si v názorech na něj s mnohými nerozumíme. Pro mne byl Edvard Beneš klíčovou osobností našich moderních dějin. Dovolím si to říci ještě silněji: spor o jeho politiku, dílo a odkaz je sporem o státnost, suverenitu a svobodu našeho národa. Vím dobře, že by to někteří naši spoluobčané takto jednoznačně neřekli, ale předpokládám, že Vy ano.

V našem institutu jsme před rokem vydali sborník s názvem Edvard Beneš: 80 let od volby prezidentem, ve kterém jsme se pokusili vyslovit se k tomu podrobněji. Přinesl jsem Vám jako dárek 50 exemplářů tohoto sborníku.

Je třeba, abychom byli konzistentní. Nemohu se smířit s tím, jak nekriticky je u nás v polistopadové éře adorován prezident Masaryk a s jak přísnou kritikou až nenávistí je napadán odkaz jeho spolubojovníka a nástupce prezidenta Beneše. Je to zlé, mylné, zavádějící, nedůstojné. Je to – bohužel – typicky české.

Byl to Beneš, kdo velmi nesamozřejmou Masarykovu ideu české (tehdy československé) samostatnosti v roce 1919 prosadil na Pařížské mírové konferenci. Byl to Beneš, kdo ji jako ministr zahraničí fakticky uváděl v život. Byl to on, kdo byl v polovině 30. let jako hlava státu konfrontován s důsledky závažných slabin vnitřního uspořádání a mezinárodního postavení tzv. První republiky, které nebyly nové. Byly zřejmé od prvních chvil samostatného Československa. Byl to on, kdo – přes všechny obtíže a složitosti, které nastaly během druhé světové války a v průběhu následného poválečného vývoje – dokázal zajistit existenci českého národního státu v jeho historických hranicích. Naši nepřátelé mu to nikdy neodpustili.

Stále se opakující sny o tom, co by bylo, kdyby se Beneš zachoval jinak – s nevysloveným dodatkem, že my všichni ostatní bychom se mohli chovat tak, jak jsme se chovali – jsou dětinské. Jsou navíc zcela ahistorické. Naše opakovaně vznikající selhání nelze svádět na Beneše. I tzv. Druhá republika už probíhala bez něho a na své tehdejší jednání nemůžeme být pyšní. Pláč koruny české Václava Černého nám to připomněl zcela jasně. A nejen to. Naše geografické postavení ve střední Evropě, naše relativní početní slabost, naše tehdejší vnitřní rozpolcenost – jak česko-slovenská, tak česko-německá – byly a zůstávají dodnes realitou. Proto nelze současně vzývat Masaryka a zatracovat Beneše.

V těchto dnech si připomínáme i 75. výročí nejvýznamnější odbojové akce proti nacistické okupaci na našem území – atentátu na Heydricha. Tento příklad bojového hrdinství, vlastenectví a odvahy, v tehdejší Evropě mimořádný, je rovněž spojen se jménem prezidenta Beneše, který o akci našich parašutistů rozhodl.

Byl si vědom toho, že Reinhardu Heydrichovi v uskutečňování německých plánů náleželo významné místo. Atentát na něho ukázal světu – a to v době, kdy Němci na frontách v celé Evropě stále ještě vítězili –, že i špičky nacistického režimu budou potrestány a že se Češi s okupací své vlasti nesmířili.

Pro Edvarda Beneše bylo rozhodnutí o atentátu velmi těžké. Věděl, že jsou mnohá pro i proti. Atentát měl nesporný pozitivní efekt, ale jeho cena se ukázala být díky brutalitě německých okupantů vysoká. Nezkoušejme to hodnotit dnes s výhodou odstupu 75 let. Nemáme na to nárok. Nebyli jsme u toho.

Pokoušejme se o něco jiného. Dívejme se dopředu. Všímejme si, že se z nacistických zločinů jejich neustálým politicky korektním omíláním téměř vytratil jejich skutečný obsah. Nepřetržitě opakovanými televizními kvazi-dokumenty skuteční pachatelé těchto zločinů kamsi zmizeli, zbyl pouze všudypřítomný Hitler, který jakoby sňal všechny hříchy Německa a Němců. To nesmíme dopustit. Příčin bylo daleko více, a proto je i poučení z tohoto období daleko větší.

Trivializací a nadměrnou personifikací dějin se často ztrácí jejich podstata. Zapomíná se, že konkrétní zločiny nacistů byly projevem a důsledkem jejich grandiózních – s plným rozmyslem dělaných a širokou podporu majících – plánů na přestavbu Evropy a světa: na změnu etnických poměrů na kontinentě, na vytvoření nové, sjednocené Evropy (pod německým vedením), na zkonstruování nového člověka, nového Evropana, atd. Nejen Židé, ale ani Češi a příslušníci mnoha dalších národů v těchto plánech neměli místo. Záměry tohoto typu jsou věčné a začínají být větším nebezpečím a větší hrozbou i pro dnešek než všechny bizarnosti nacistických pohlavárů. Neuchvacujme se proto výlučně nebo dominantně konkrétními osobami. Vždy jde o obecnější jevy. Osoby jsou zaměnitelné.

Dnes, s odstupem desítek let, se může současným generacím zdát, že atentát, heydrichiáda, okupace a válka jsou pouhými historickými příběhy o hrdinství a odvaze, něco na způsob akčních filmů, které s dnešní realitou nemají nic společného. Naši spoluobčané nechtějí vidět, že mnohé z představ, které vyvolaly minulé tragédie, ožívají i v současnosti a že jsou znovu ve hře – sice jinými prostředky a pod pozměněnými hesly. Ale neméně důkladně a neméně systematicky. A s obdobným cílem.

Znovu jde o „novou Evropu“, o nového člověka, o odstranění národů (tentokrát pokud možno všech), o experimenty s lidmi a na lidech. Znovu se zastírají skutečné cíle, lže se a manipuluje. Budoucnost Evropy, jak ji známe a chceme zachovat, proto vůbec není zajištěna, stejně jako místo českého státu v ní. Znovu se vracejí dilemata, před nimiž stál prezident Beneš – jak zajistit existenci našeho státu a národa v podmínkách, které nejsou a nikdy nebudou příznivé.

Proto jsou pohled do historie, inspirace z ní čerpaná a příklad hrdinství a odvahy našich předků tak důležité i dnes. Jsem rád, že nám to Svaz bojovníků za svobodu trvale připomíná.

Václav Klaus, Český svaz bojovníků za svobodu, Staroměstská radnice, Brožíkova síň, Praha, 25. května 2017.