Mám hausbót. S rodinou ma něm trávíme 90% víkendů a prázdnin. Jednou k němu připlul velký starý pařez. Mám zásadu, že co voda přinese, měl bych nějak upotřebit. Tak jsem kolem něj bloumal a pak pojal nápad. Motorovou pilou jsem v jeho středu vydlabal jamku, vyplnil hlínou a zasadil z lesa vyrejpnutou lesní jahodu. Přivázal jsem pařez k molu a měli jsme svou vlastní plovoucí zahrádku. Za celý rok rostlinka vyplodila jedinou jahůdku, kterou náš nejmladší syn obřadně sežral.

Následující jaro jsem chtěl do pařezu znovu zasadit lesní jahodu. Ale než jsem to stačil udělat, tak si pařez začal žít svým vlastním životem. Na začátku května jsem na něm napočítal sedm druhů trav a bylin. Ve zbytku jeho kořenů se rád schovával potěr před dravci. Pak ho obsadily žáby a posloužil jako útočiště pro jejich vajíčka a pulce. No a na podzim si ten pařez zamilovaly dvě vážky. Sedávali na stvolech trav a hřály se na sluníčku. Prostě microsvět na vodě.

Proč to píšu? Protože život na tom starém pařezu je taková krásná, klidná a přirozená věc. A asi klid a přirozenost mi v politice chybí. A tak miluju ten náš pařez.