Vztah mezi státem církví procházel v evropských dějinách podstatnými proměnami. Na sklonku Rakouska-Uherska měla církev omezené právo disponovat se svým majetkem. Stejné uspořádání převzala i první republika, takže pozemková reforma předpokládala náhradu za zcizení majetku. V komunistickém režimu se zrušení soukromého vlastnictví dotklo samozřejmě i církevního majetku. Když přišel rok 1989, církev prohlásila, že jediný majetek, který si bude nárokovat, je majetek kongregací a řádů, a žádný jiný majetek nárokovat nebude.

Vycházela z racionální úvahy, že navrácení majetku ve stavu, v jakém té době byl, by znamenalo pro církev trest, protože by ho nebyla schopna udržovat. Posléze však názor změnila a pod heslem „co bylo ukradeno, musí se vrátit“ se začala o vrácení majetku ucházet. Federální shromáždění tehdy přijalo několik zákonů, které osud církevního majetku předurčily. Zákonem z roku č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženského vyznání, zrušilo omezení, které stát nad církevním majetkem na sklonku Rakouska-Uherska i během první republiky vykonával. 

Co se tím stalo? Evropský soud pro lidská práva v otázkách navracení majetku v postkomunistických zemích zaujal následující stanovisko. Pokud byl majetek zestátněn předtím, než se daná země připojila k Evropské konvenci pro lidská práva, Evropský soud do majetkových otázek nezasahoval s odůvodněním, že než konvence nemůže řešit problémy mimo časový rámec své existence. Ovšem pokud právní úprava příslušné země zavdala důvod k legitimnímu očekávání, že dojde k majetkové restituci, pak tato legitimní očekávání jsou chráněna jako vlastnická práva.

Když se v případu Gratzinger a Gratzingerová v. Česká republika na Evropský soud pro lidská práva obrátili sudetští Němci, byli odmítnuti s tím, že jako cizí státní příslušníci nemohli mít oprávněná očekávání, že majetek nazpět dostanou. Kdyby se Československo po roce 1989 rozhodlo církvím žádný majetek nevracet, protože byl vyvlastněn předtím, než stát přistoupil k Evropské konvenci, bylo by to zcela v jeho kompetenci.

Jenže to se nestalo. Blokační paragraf v zákoně o půdě č. 229/1992 Sb. dal zřetelně najevo, že Československo otázku církevního majetku hodlá řešit. To všem nyní znamená, že neochota problém církevního majetku vyřešit se může přenést na půdu Evropského soudu pro lidská práva.

Koncept legitimního očekávání použil ve své argumentaci i ústavní soud. Ačkoliv v roce 2005 zaujal obecné stanovisko, že nelze obcházet restituční zákonodárství žalobami na určení vlastnictví, v případě církevního majetku postupoval v souladu s principem legitimního očekávání, s nímž pracuje Evropský soud pro lidská práva. Výsledkem je, že se jednotlivé církve instituce mohou obracet na obecné soudy a dožadovat se žalobami o určení vlastnictví, tak jak to učinila Římskokatolická farnost Heřmanovice, v jejíž prospěch judikoval ústavní soud.

Co z toho plyne? Pokud Poslanecká sněmovna přehlasuje senátní nesouhlas 101 hlasy, bude platit velmi špatný zákon. Pokud ho nepřehlasuje, dostaneme se do nezáviděníhodné situace. Stávající zákon předpokládá, že se církvím vrátí zhruba 52 procent jejich majetku. Ostatní majetek, který je ve vlastnictví obcí a a krajů, jim má zůstat. Pokud zákon padne, budou církve moci požádat o libovolný majetek, tedy i ten patřící obcím a krajům, který by jim stát vydat nemohl, nicméně soudy to udělat mohou.

Další komplikaci představuje stávající systém financování církví. Velmi volný registrační princip, který platí pro církve a náboženské společnosti, má jedinou omezující podmínku desetileté působení na území republiky. Pak stát bude povinen financovat duchovní příslušné církve. Lze si dost dobře představit, že mohou existovat církve, které budou složeny pouze z duchovních. Liberální režim přístupu k církvím má opodstatnění, pokud dojde k odluce církve od státu, což by odpovídalo Listině základních práv a svobod. Stěží může stát financovat některé církve a jiným financování odpírat. Nemá-li financování rostoucího počtu církví při klesajícím počtu věřících stát zatěžovat, musí se otázka majetku církví vyřešit. Bude ji muset řešit každá vláda, která se dostane k moci. 

I vláda sociální demokracie. Jenže řešení, které sociální demokracie ráda navrhuje, tj. vytvoření náboženského fondu, řešením problému pravděpodobně není. Není jisté, jestli by Evropský soud pro lidská práva uznal takové řešení jako kompatibilní s článkem 1, protokolu 1 Evropské úmluvy o lidských právech, garantujícím právo na vlastnictví. Správa fondu není správou vlastního majetku. Fond by musely chtít vytvořit církve. Lze naopak předpokládat, že by soud nepožadoval ty náhrady, které proti logice ostatních restitucí vládní koalice odhlasovala.

I sociální demokracie by měla mít zájem vztah státu a církve vyřešit. Faktem je, že stávající zákon podporovat nelze. Až příliš připomíná krmítko pro vyhladovělé srnky, tedy naše politické strany. Před volbami se jistě nedá očekávat žádný racionální posun. Ovšem po volbách by bylo záhodno, kdyby se na stole objevil podstatně finančně střízlivější návrh, který by mohl získat širší politickou podporu i podporu mezi církvemi. Církve pravděpodobně nebudou spěchat se soudními žalobami na určení majetku. Sice by majetek získaly, ovšem bez náhrad. A cena, kterou by za to zaplatily, by byla vysoká. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele