Z dokumentů, které nyní předložíme analýze odborníků, vyplývá, jak státní garance vyšplhaly na původních astronomických 158 miliard korun. Potom se začaly odhady snižovat, protože podle názoru odborníků je i třetina moc. Vláda se nyní chce hájit auditem Deloitte Advisory a připadně ještě nějakým dalším, jejichž výsledky by měly být známy ještě v srpnu. Znovu je patrný spěch, aby se podařilo přiklepnout státní miliardy dřív, než se vláda z nějakého důvodu položí nebo nejpozději za dva roky ve volbách spolehlivě zmizí v propadlišti ději. Je zřejmé, že pod nálepkou odstranění ekologické zátěže z minulosti se rýsuje hlavně prohloubení dluhové zátěže českých státních financí do budoucnosti.

 Ze seznamu, který se objevil v poště poslance Jiřího Paroubka, například vyčteme, že někdejšímu důlnímu obru OKD stát poskytl garance za odstranění ekologických zátěží z minulosti ve výši 27,8 miliardy korun. To je mimochodem pětkrát víc, než za kolik byla tato společnost privatizována. Dosud tam byly uzavřeny smlouvy na sanace v hodnotě desetiny této částky, takže teoreticky lze uvažovat o zakázce za dalších 25 miliard korun. Nebo třeba v případě společnosti Škoda Auto jsou státní garance ve výši bezmála deseti miliard korun.

Má však takový výpočet vůbec nějaký smysl? Pochybnost vyvolává samotný fakt, že to vypadá, jakoby byly garantovány nějaké peníze, zatímco garance se týkaly pomoci při odstraňování škodlivin. Někdejší vyčíslení potenciálních nákladů zároveň odpovídalo tehdejší produktivitě v oboru. Mezitím se však objevilo mnoho nových poznatků a technologií.

Pokud se chvíli přidržíme jen případu OKD, kdo trochu sledoval jejich kauzu, musí být rozhořčen, že by měla dostat od státu ještě něco dalšího. Co všechno už se jejím manažerům podařilo ze státu vytáhnout! K majetku, který přeprodali miliardáři Zdeňku Bakalovi, se dostali víceméně za peníze firmy („incestem"). K privatizaci bylo tenkrát přibaleno také 40 tisíc bytů vlastně zadarmo, protože měly být podle privatizační smlouvy odprodány nájemníkům za zvýhodněnou cenu. Tyto byty ale nájemníci nejspíš nedostanou, protože podle všeho slouží jako kolaterál ve finančních operacích.

I když odhlédneme, kam to má zamířit, hlava se točí z astronomických částek, které jsou bez mrknutí oka k dispozici v době, kdy se všude jinde škrtá jako o život. Ministerstva snižují platy a propouštějí lidi v měřítku jako je plánovaný vyhazov 10 tisíc policistů, ale jinde se hauzíruje s desítkami miliard na předražené a nepříliš naléhavé práce. K propastnému rozdílu mezi původní částkou a současným odhadem nákladů přitom byla vláda rozpočtové odpovědnosti dotlačena až postupně, především po mohutné vlně protestů odborníků, opozice a dokonce i Nejvyššího kontrolního úřadu. Nakonec přibrzdil i premiér. Pokusy udržet ekologickou superzakázku co nejvýše přesto hodně dlouho odolávaly.

Protesty odborníků nemířily jen na souhrnnou cenu, ale vůbec na samotnou snahu poptávat služby v tak obrovském balíku. Vláda sice začala v poslední době uvažovat, že balík rozdělí na dvě nebo tři části, ale tím se na podstatě problému moc nezmění. Ve velkých zakázkách se totiž snáze ztratí různé snahy o „mimorozpočtové financování stran", či „krádeže za bílého dne", jak to označil ve známé Michálkově nahrávce Martin Knetig, poradce tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS). Je přece běžné, že ten, kdo soutěž na velký balík vyhraje, odevzdá všimné, shrábne peníze pro sebe a práci pak přeprodá někomu, kdo to udělá za polovinu. Bývá také jedno, za jakou úžasnou cenu vítěz soutěže uspěje, když krátce na to začne tuto cenu zvyšovat o „vícepráce" a „nepředvídané" komplikace. Odštěpování peněz navíc (pro jistotu na zahraniční účty) a navyšování ceny bylo krásně vidět na modelovém případu PomoPro, kde útvar Alexandra Vondry vyplatil desetkát víc než byl původní rozpočet. Není divu, že naše antikorupční vláda se tak zuřivě brání racionální úvaze, že mnohem levnější by bylo vyhlašovat samostatné soutěže na jednotlivé akce.

Pokud jde o ony technologie, typická je zpráva z minulých dnů, podle které se týmu profesora Václava Pačesa z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd podařilo přečíst genetický kód bakterií, které samy rozkládají chemikálie a jedy na kysličník uhličitý a vodu. K bakteriím původně přilákal pozornost fakt, že žijí spokojeně v zamořené půdě poblíž chemiček a železáren. Uvedené bakterie se živí těmi nejnebezpečnějšími látkami, jako jsou karcinogenní chlorované aromatické sloučeniny, jejichž odstraňování z prostředí bývá nejnákladnější. Znalost genetického kódu bakterií, které mají podobné neřádstvo za denní chleba, otevírá vědcům cestu k šlechtitelským zásahům, které by zvýšily výkon těchto mikroskopických pomocníků, aby se dali využít v průmyslovém měřítku.

Menší spěch se starými ekologickými zátěžemi se tedy vyplatí. Není žádný důvod jim dávat jakousi nejvyšší prioritu, když se společnost rozkládá pod tlakem nedostatku peněz na nejběžnější veřejné služby. Pokud by měl ekologický supertendr i za těchto okolností pokračovat, bude výsměchem lidem, kteří se sesouvají pod hranici chudoby. Příklady ze zahraničí ukazují, jak snadno společnost exploduje a propadne anarchii, když se ukáže, že jediným vládnoucím principem je hrabat pod sebe.

Portál Vaše věc se bude celou záležitosti zabývat, další informace včetně exkluzivních materiálů přineseme v dalším článku...

Publikováno se souhlasem vydavatele.