Vážený pane ministře,

obracím se k Vám otevřeným dopisem, jelikož všechny moje pokusy zkontaktovat se s Vámi byly marné.

Před devíti měsíci mne přijal Váš náměstek p. Jaroslav Hruška. Ujistil mne v tom, že věc 6adatele o ayzl p. Aliho Atsaeva, kvůli které jsem ho oslovil, bude pod jeho kontrolou.

Ali Atsaev sdílí osud mnoha tisíců svých krajanů, které národní tragédie čečenského národa, především barbarská invaze doprovázená genocidou, donutila utéct za hranice své země. Bohužel, daleko ne všichni tito psanci mohou žít klidně a bezpečně dokonce i v demokratických zemích, které je přijaly. Stejná nelítostná ruka, která sela smrt a ničila jejich vlast, se za nimi natahuje i za hranice. „Nevyšetřené“ či spíše „anonymní“ vraždy nepohodlných ruským orgánům osob nezávisle od místa, kde se nacházejí, se staly už všední skutečností. Celými roky pokračuje lov na ty, kteří se zbraní v ruce bránili svou zemi v době dvou rusko-čečenských válek. Pod hlavičkou amnestií, takového nepodařeného klaunského „odpuštění“ bývalým bojovníkům, je žádají vydat „k upotřebení“ ruské justici na základě obvinění vymlácených při mučení, nejčastěji  bez jakýchkoliv  důkazů. Případ Aliho Atsaeva spadá pod poslední kategorii.

Před několika dny, když jsem se dozvěděl, že rozhodnutí v jeho věci - tzn. jeho osud – stále visí ve stavu beztíže (už prakticky několik let), a že jeho matka se nachází v kritickém stavu a chtěla by ho naposledy vidět, jsem vyletěl do Prahy, abych se pokusil o setkání s Vámi.

K nekonečnému mučitelnému očekávání se přidala hrůza ze ztráty nejbližšího člověka, nemožnost rozloučit se s ním navždy.

Minulý čtvrtek ráno jsem přijel na ministerstvo vnitra společně s p. Hanou Demeterovou z organizace Pomoz jednomu člověku. Paní Podlipná ze sekretariátu ministra jí řekla, že předá mou prosbu o setkání řediteli Vašeho kabinetu, jakmile skončí tehdy probíhající Vaše schůze.  Za několik hodin k nám přišel nějaký pán z oddělení stížností občanů s dotazem, na co si to stěžujeme, a ať to předáme písemně. Když jsme řekli, že  bezvýsledného psaní z naší strany bylo mnoho, přišel k nám jeho šéf p. Saveljev. Řekli nám, že jste již odjel z ministerstva, a navrhli napsat na Vaše jméno dopis s tím, že následujícího dne v 11 hodin si máme přijít pro odpověď. Prý jste si osobně Vy i p. náměstek Hruška vyžádali do 10.30 hodin následujícího dne stanovisko Odboru azylové a migrační politiky, proč dosud není ve věci p. Atsaeva rozhodnuto.

V pátek nám stejní pánové předali odpověď, avšak jeho autorem jste nebyl Vy, pane ministře, ani Váš náměstek p. Hruška. Byl podepsán p. Tomášem Haišmanem, tím samým, který ještě před dvěma lety i dále úporně trval na vydání Aliho Atsaeva ruským orgánům.

P. Haišman laskavě navrh zoufalému, dlouhým strádáním zmučenému člověku svobodu volby: zůstat v České republice v očekávání rozhodnutí, které v lepším případě může trvat do aleluja, nebo - pokud se chce rozloučit s umírající matkou - odjet z ČR na svůj strach a risk bez dokumentů, tzn. vydat se na mučení a téměř jistou smrt.

Dopis nám předal vedoucí oddělení žalob p.Saveljev, který byl podle všeho plně solidární s jeho formou a obsahem (a neopomněl říci, že s obsahem dopisu samozřejmě souhlasí i p. náměstek Hruška). Poslední má význam samo o sobě: p. Saveljev je vystudovaný právník se stáží, vyučoval historii i právo na Vysoké škole SNB, která měla i fakultu STB, několik let do samé sametové revoluce.

Doufám, že mne, pane ministře, neodsoudíte za nepřítomnost všeobecně přijatých eufemismů. Ale prostě jsem k nim nepřivykl.

Obracím se k Vám nejenom jako k ministrovi vnitra, ale také jako ke člověku, jehož životopis znají a váží si ho mnozí Vaši spoluobčané. Jinak to neumím, a jinak bych ani nepovažoval za vhodné tento dopis psát. Někteří lidé znající Vás blíže mi řekli, že jste se snad o mé prosbě ani nemohl dozvědět. P. Saveljev dokonce řekl, že podle jeho informací jsem se odmítl setkat  s p.Hruškou, což samozřejmě nebyl pravda. Možná se p. Saveljev sám stal obětí dezinformace, v každém případě já jsem se chtě-nechtě stal hrdinou Kafkova „Zámku“.

Pane ministře, autorita Vaší země, se kterou peripetie minulého století do určité míry spojily můj osud, mi opravdu není lhostejná. Na mapě Evropské unie vypadá Česká republika jako disident, a může se tím pyšnit. Váš národ nezapomněl, že za mnichovskou zradu zaplatil svět strašlivou cenu. Má čím odpovědět na výzvy „držet hubu a krok“ od představitelů postkoloniální „staré“ Evropy.

Pane ministře, věřím, že uděláte vše, co je ve Vašich silách, aby rozhodnutí o osudu Aliho Atsaeva a jeho rodiny odpovídalo duchu demokracie a kultury Evropy, v jejichž ochraně hraje Vaše země základní roli.

S pozdravem,

Viktor Fainberg , vfainberg@hotmail.fr