Lidi žijí v mylné iluzi, že žijeme v nějaké formě svobodného tržního hospodářství. Jak si to ale můžou myslet, když tak zásadní věc v ekonomice, jako je úroková míra, je řízena centrální plánovací institucí. Stejně jako v USA také i na Islandu vláda pokřivovala uvěrový trh záměrným dotováním hypotečních úvěrů. Naopak v Evropě je jednoznačným viníkem bankovní krize Evropská centrální banka. Vůbec neměla vzniknout. Od začátku plánování bylo zřejmé, že země s tak rozdílnou ekonomikou, jako mají země eurozóny, nemohou mít jednu společnou měnu. Příliš nízká úroková míra v eurozóně způsobila ve Španělsku obrovskou nemovitostní bublinu, která nyní splaskla. Domy se prodávají za polovinu ceny svých stavebních nákladů. Lidem, co si vzali hypotéku, se nevyplatí domy koupené před krizí splácet a bankám zůstávají v zástavě domy, o které se nikdo nestará, a které ani za nízké ceny nejsou prodejné.

Systém frakčního bankovnictví je velmi křehký a je založen na nezdravých základech

Na jak křehkých základech je založen dnešní systém částečných rezerv ukazuje pěkně bankovní panika ve Španělsku, kde lidé začali po řeckém vzoru masově vybírat peníze z bank. V praxi vychází najevo, že v systému frakčního bankovnictví banky drží pouze zlomek peněz, které si u nich lidé uloží. Zbytek půjčí někomu jinému. Typický subjekt, kterému banky půjčují je stát. Pokud sama banka potřebuje peníze, nejsnadněji je získá právě prodejem státních dluhopisů. Protože všechny banky prodávají státní dluhopisy, tak není nikdo, kdo by je kupoval. S jejich nákupem potom musí přispěchat zbytek Evropy. Jak ale víme, problém je tak velký, že Španělsko a stejně tak i Evropu již zachránit nemůže. Teď možná státy eurozóny s odřenýma ušima uvolní 100 mld. euro, ale na záchranu je potřeba 400 miliard.  I ostatní státy jako třeba Itálie si již půjčili víc, než mohou kdy splatit, a protože se půjčování zadluženým zemím stává stále více rizikové, úroky letí stále nahoru.

Bankovnictví je odvětví nejvíce zdevastované státními zásahy

Obecně to funguje tak, že čím jsou větší překážky pro podnikatele ke vstupu na nějaký trh, tím je tento trh zanedbanější. Ceny jsou vyšší, kvalita služeb je horší a celý trh je méně stabilní. Když si chcete v ČR založit banku, stát po Vás chce, abyste měli půl miliardy korun, a musíte splnit desítky dalších podmínek. Tolik peněz má volně k dispozici pouze pár lidí. Přitom naprogramovat systém elektronického bankovnictví dnes není žádný problém. Dnešním bankám by mohly začít skutečně konkurovat subjekty, které by držely stoprocentní rezervy a ne pouze povinné minimální dvouprocentní rezervy. To ale v takto drasticky celosvětově regulovaném odvětví není možné.

Následky bankrotů by měli nést ti, co peníze půjčovali a ne daňoví poplatníci

Je pravda, že naprostá většina peněz, které dnes tečou na záchranu Řecka, ve skutečnosti není na záchranu Řecka, ale na záchranu převážně německých a francouzských bank. Politici v eurozóně se snaží tento systém udělat pro daňové poplatníky napříč eurozónou povinný a vytvořili Evropský stabilizační mechanizmus, který má velmi brzo vstoupit v platnost. Ten definitivně odstraní demokracii na kontinentě a bude zajištovat, že jednotlivé země budou platit do poslední chvíle, kdy ještě budou moci.

Nezadlužovat se je podstatně lepší řešení, než dluhy neplatit a hlavně opustit eurozónu!

Rychlé návody na internetu také nabádají k tomu, že dluhy, které udělaly státy, se nemusí platit. Odvolávají se na Island, kde občané 2x v referendu odmítli platit dluhy za zkrachovalé banky, který Island znárodnil. Zde byla situace trochu jiná, než je dnes ve zbytku Evropy, protože stát ke dluhům přišel na základě zestátnění soukromých bank, zatímco třeba v Řecku stát dluhy vytvořil čistě na základě toho, že socialisticky rozhazoval. Neplacení státních dluhů má ale dva háčky. Tím prvním je, že už potom nikdo státu dobrovolně nepůjčí a přichází tím skutečný státní bankrot, kdy země nemá na placení policie ani důchodců, protože nemá čas dělat systémové reformy. Druhá věc je ta, že si lidé neuvědomují, že značnou část státních dluhopisů mají nakoupené třeba jejich vlastní důchodové fondy. Reformy je tedy nutné dělat včas a dostatečně účinné, tak aby se v co nejkratší době podařilo vyrovnat státní rozpočet. Klíčové při vyrovnávání státního rozpočtu je to, že to nesmí být dosahováno zvyšováním daní, protože, jak se ukazuje na případě České republiky, je to stejně neúčinné. Jak se mohl přesvědčit Kalousek, stát více peněz stejně nevybere a současně tím zadusí ekonomiku.

Základem je rozpuštění eurozóny

Druhá klíčová věc je ta, že země, která má vlastní měnovou politiku, může samostatně řešit svoje problémy znehodnocováním vlastní měny. To ale Řecko nemůže, protože je silou drženo v eurozóně. Je to ovšem jediné rozumné východisko v současné krizové situaci. Je to ale scénář, který euro-federalisté nikdy nebudou chtít připustit, protože evropská integrace podle nich může jít vždy pouze vpřed.

Fedu nekončí jeho stoletý mandát

Obvykle rozšířený mýtus mezi internetovými konspiračními teoretiky je ten, že Fedu – americké centrální bance – končí její mandát po sto letech od jejího zřízení na konci tohoto roku. Fed měl sice původně mandát na 20 let, ale to se časem změnilo a dnes je jeho mandát časově neohraničen. Žádný finanční převrat se tedy na konci roku od americké centrální banky čekat nedá. Zcela jiná věc je audit, tedy prověření hospodaření Fedu, který se alespoň částečně podařilo provést Ronu Paulovi, který prokázal, že Fed poskytl obrovské zvýhodněné úvěry nejen svým oblíbeným americkým bankám, které jsou současně akcionáři Fedu, ale také celé řadě evropských bank. Zcela zrušit Fed je ovšem politický boj na jiné úrovni. Na tu by se Ron Paul mohl dostat pouze v případě, že by se mu podařilo vyhrát letošní prezidentské volby v USA, v kterých je jeden ze tří hlavních favoritů.

Vít Jedlička, předseda Reformy.cz, o.s. (Psáno pro ParlamentníListy.cz)