Zadavatelem Ústavy nebyl samozřejmě český lid, na nějž se Ústava tak vehementně odvolává, ale Václav Klaus, tehdejší předseda vlády. Není žádným tajemstvím, že byl na kordy s prezidentem Václavem Havlem a jak v minulosti, tak i v současnosti se ve srovnání s ním cítí nedoceněný. Je hluboce přesvědčen o tom, že pro naši republiku udělal mnohem více než Václav Havel, přičemž na rozdíl od Václava Havla nic srovnatelného s letištěm po Václavu Klausovi nebylo pojmenováno, natož aby měl lavičku ve Washingtonu.

Zadání ze strany Václava Klause tehdy znělo: poskytnout v Ústavě mnohem více pravomocí premiérovi, než prezidentovi. Stalo se a bylo tím neúměrně posíleno postavení premiéra vůči prezidentovi. Negativní důsledky tohoto ne příliš šťastného zadání cítíme dodnes.

Frustrovaný a nedoceněný prezident hledal stejně nedoceněného a frustrovaného právníka, který by novou Ústavu podle jeho pokynů vytvořil a nabídl mu za odměnu Jidášových 30 stříbrných – post v Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že se dotyčný právník už se na nás dívá z obláčku a nemůže se bránit, nebudu jej jmenovat. Vzal si za manželku dceru jednoho z našich světově uznávaných umělců. Ten se samozřejmě setkával s dalšími špičkovými umělci jako byl například Jan Werich, Zdeněk Štěpánek a další, kteří mladého asistenta na Právnické fakultě vůbec nebrali na vědomí. Osobně jsem jeho zneuznání a frustraci z toho jak vás lidi, jichž si vážíte „přehlížejí jak krajinu", chápal. Studoval jsem na gymnáziu na Malé straně, takže jsem tyto velikány prostřednictvím svých spolužáků měl tu čest osobně poznat. Na vlastní kůži jsem zažil co je to být s nimi v jedné místnosti. Usoudil-li mistr Zdeněk Štěpánek, že se chováte nepatřičně, stačilo, aby po vás šlehl pohledem a hned vám vstali vlasy hrůzou na hlavě. No a mistr Jan Werich, pokud mu bylo dobře, byl neuvěřitelný vodopád veselí, pohody a studnicí znalostí. Chci tím jen dokumentovat, že pocit „přehlíženého" asistenta na Právnické fakultě, jsem plně chápal.

Na jedné straně mě hrozně (morálně) zklamal v tom, že Ústavu skutečně napsal na Klausovo „přání" a svých 30 stříbrných si vyinkasoval. Jestli byl šťastnější, těžko říci, ale dosáhl jím vytouženého postavení a veřejného uznání. Zda tudy vede cesta ke spokojenosti sama se sebou, mám docela pochybnost. Na druhé straně, vše co vím o právech, mě naučil on, za což mu – i touto cestou - od srdce děkuji. A co říci na závěr? Je dost smutné, že o znění Ústavy rozhodují vzájemné animozity či 30 stříbrných.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami