Češi, už od dob Rakouska–Uherska, patří mezi známé potížisty Evropy. Samozřejmě nejsme jediní, takže v určitých kruzích dnes získává na podpoře názor udělat ze zemí východní Evropy satrapii (ZDE) přímo řízenou Bruselem. Západní elitu k tomu vedou ryze pragmatické důvody. Víme, že mnohé východní národy historicky nemají dostatek schopných vůdců, z nichž by mohly složit rozumně jednající vládu. Není to tím, že by byly hloupé, ale mají zkrátka talent na něco jiného. Druhou evropskou satrapii, tzv. Jižní, budou tvořit ekonomicky slabé státy, jako jsou například Itálie, Španělsko, a Řecko, které často balancují na okraji bankrotu.

Ve prospěch vzniku Východní a Jižní satrapie hovoří i skutečnost, že v EU je dnes příliš mnoho zemí, což výrazně zpomaluje a ztěžuje její rozhodování. Nechceme-li jen další prázdné summity, je výhodné počet zemí u jednacího stolu výrazně zredukovat. Obě satrapie tento požadavek naplňují tím, že na zasedáních Evropské unie mohou reprezentovat zájmy východní a jižní Evropy jako celku. Rozhodování tak může být rychlejší, operativnější a efektivnější. Uvažuje se, že v Evropě by z dnešních 33 zemí mohly zůstat tři až čtyři samostatné státy s přilehlými satrapiemi. Evropa i Unie by byly přehledné a snadno řiditelné.

Třetím důvodem k redukci států jsou velké obtíže při realizování velkých mezinárodních projektů. Projekt nové hedvábné stezky se dotýká řádově 65 zemí a Číňané se na vlastní kůži přesvědčili, že jednat s jednou zemí po druhé je nesmírně časově náročné, vyčerpávající a mnohdy ani nevede ke kýženému výsledku. Nakonec i pro Čínu je redukce počtu států přínosná, takže ke shodě na ní došly nejvýznamnější světové elity. A není se co divit. Dnes, proti přibližně šedesáti nejbohatším rodinám v roli celosvětových investorů stojí přes 200 států, z nichž každý má svou vládu a jiný právní a daňový režim. Redukce počtu států je v zájmu všech obyvatel planety, protože realizace celoplanetárních projektů přispěje k vyšší zaměstnanosti, výkonnosti a efektivnosti využívání zdrojů celé planety.

Laskavého čtenáře poprosím na tomto místě o malé ohrazení. Rád bych zdůraznil, že mluvím o zániku států a nikoliv národů. Naprosto nesouhlasím s dnes často používaným termínem „ředění národů“ do podoby nějaké beztvaré a poslušné jednotné rasy. Evropské národy budou žít dál, jen ne v rámci vlastních států, ale jen regionů. V nové evropské ústavě se také uvažuje o dvoukomorovém parlamentu. V první komoře budou zasedat zástupci evropských regionů a v druhé, zástupci všech národů žijících na území Evropské unie. Role národů bude růst, nikoli zanikat.

Mně osobně redukce států nevadí, stejně tak, jako představa žít v bruselské satrapii. Nicméně pochopím, že jiní, jako hrdí a vlastenečtí Poláci žít v satrapii rezolutně odmítnou. Líbí se mi, že iniciativně přicházejí se staronovou ideou vytvoření spolku nezávislých a suverénních států v rámci tzv. „Trojmoří“.

Název je odvozen od faktu, že nový spolek zemí propojuje Baltské, Adriatické a Černé moře. Poláci a Chorvati, jako jeho spoluzakladatelé tuto ideu představují Evropě i světu a lobbují za ni u světových státníků. Naposledy získali podporu Donalda Trumpa. Do nově vytvářeného spolku zvou za členy Čechy i Slováky.

Jak se k „Trojmoří“ jako Češi a Slováci postavíme, nevím, zda budeme ochotni žít v bruselské satrapii, také ne, případně zda máme připraven nějaký vlastní plán. Právě proto jsem na další osud českého i slovenského státu neskutečně zvědav.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.