V úterý jsme se vypravil k soudu na Prahu 5  ve věci kauzy údajného uplácení ze strany Víta Bárty. Nebudu věčně opakovat, co jsem již několikrát uvedl, že jsem příznivcem Věcí Veřejných, a nemíním, jako mnoho mých kolegů umělců, kariéristicky převlékat kabát. Strana se dopustila mnoha omylů, především včas  neodhalila do svých řad nasazené vši – Škárku a Kočí. Dorazili jsme tedy s ženou k soudu na Prahu 5, vyndal jsem z kapes všechny kovové věci, pro jistotu i z úst protézu, jež má kovový podklad, a v rámu píská. V soudní sini jsem zažil „grilování“ Víta Bárty, svého přítele, a udělalo se mi špatně z toho, co je v této zemi možné. Celý zinscenovaný proces je kouřová clona, sloužící k zakrytí stovek opravdu kriminálních kauz, směřujících od Hradu, směrem dolů k Parlamentu, Senátu a Strakově akademii. Na lavici obžalovaných už dávno měli sedět pánové Gross, Vondra, Kalousek, Řebíček a nekonečná řada dalších.

To se však nikdy nestane, jsou „nedotknutelní“. Vít Bárta, svou snahou něco v téhle „Zimbabwe“přivést k lepšímu, politik, na rozdíl od většiny kolegů s výraznou intelektuální úrovní, si prostě dovolil moc vyčnívat z řady, a to se, jak dobře vím ze své zkušenosti, u nás nesmí. Natož šlapat grázlům, kteří z občanů dělají blby, že totiž půjčovat vlastní peníze je trestný čin. Já pevně věřím, že pan soudce, který na mě působil sympaticky, bude objektivní a rozhodne ve prospěch zdravého rozumu. Vyšli jsme s ženou ze soudní síně, já si nasadil zuby a na ulici začal litovat, jako už mockrát v životě, že jsem z téhle země neemigroval, když jsem byl mladší a měl k tomu příležitost. Ale, jak říkával  kdysi Alexander Dubček, naděje umírá poslední.