Dovolte několik poznámek.

Nejsou to poplatky

Především tzv. televizní a rozhlasové poplatky nejsou poplatky, i když je tak zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, označuje. Poplatkem je individuální platba za identifikovatelné služby poskytnuté tomu, kdo poplatek platí, tedy v jeho prospěch; v tomto případě by šlo o služby veřejnoprávních sdělovacích prostředků občanům. Uvedené platby však jsou nuceni platit i občané, kteří Český rozhlas ani Českou televizi nesledují, tedy informační aj. služby těchto medií nevyužívají.

Nejde o poplatky, nýbrž o majetkovou daň – platí se totiž ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci libovolného rozhlasového nebo televizního vysílání. Takže platíme za vlastnictví přístroje. Přitom jde o parafiskální daňové plnění; daňové proto, že je majetkovou daní, para− proto, že povinnost jeho platby plyne ze zákona, avšak inkaso nenáleží veřejnému rozpočtu, nýbrž přímo veřejnoprávním institucím − rozhlasu, televizi; ty si o užití našich peněz rozhodují, bez veřejné kontroly, po svém.

Jsou nespravedlivé

Především jsou nespravedlivé vůči těm, kteří je podle zákona platit musejí, a přitom o žádné služby veřejnoprávního rozhlasu  či televize nestojí.

Nespravedlivé jsou vůči právnickým osobám proto, že ty musejí platit poplatek za každý přístroj, který mají; fyzické osoby pouze za jeden, byť jich mají více.

Jsou nespravedlivé, protože jsou nespravovatelné. Dokud skutečně šlo o tzv. koncesionářské poplatky – ale to bylo v období, kdy rozhlas začal vysílat ze stanu ve Kbelích tak do konce 80. let minulého století – byly koncesionářské poplatky spravovatelné, protože k poslechu jste museli mít koncesi, ta se vydávala současně s prodejem přístroje či lépe naopak − bez zaplacení koncesního poplatku jste přístroj nekupili. V současnosti žádnou koncesi nepotřebujete, koupit si můžete so chcete, poslouchat též. Dovolím si odhadnout, že asi polovina podle zákona povinných osob poplatky neplatí, i to je nespravedlivé vůči těm, kteří je platí; ovšem neplatiči nejsou jen samí lotrasové, zákon o poplatcích je relevantní technicko-technologickému stavu existujícímu asi tak v polovině minulého století, dnes vypadá technika jinak. Nechci nikoho zkoušet, ale napadne vás, že těm poplatkům kupř. podléhá váš mobil (lze na něm „chytat“ rozhlas i televizi), váš počítač (totéž), vaše fleška (mám takovou, která reprodukuje rozhlasové vysílání) – tedy nejen váš rozhlasový či televizní přijímač, který jako takový i vypadá?

Poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb. mají sloužit k financování veřejné služby Českého rozhlasu a České televize. Ale copak lze nazvat veřejnou službou to, co předvádějí? Za veřejnou službu považuji nestranné informace (posluchač není vůl, on sám se rozhodne, jak bude věci hodnotit), dále nezamlčování těch informací, které si establishment a pražská kavárna publikovat nepřeje (zaplať bůh, jako že jsem ateista, za internet), a vysílání komentářů kvalifikovaných osob, nikoli blábolů přihlouplých novinářů, navíc komentářů, které jsou politicky a ideologicky cinknuté.

Česká televize lže, kudy vysílá; přesto má její generální ředitel tu drzost vyhrožovat občanům, že pokud se poplatky nezvýší, omezí televize tvorbu svých programů − už aby to bylo; omezením televizních programů se informační i obecná kultura u nás jenom zvýší.

A vůbec nejlepší by bylo, aby se rozhlasové a televizní poplatky staly skutečnými poplatky: Ať je platí ten, kdo služby veřejnoprávních sdělovacích prostředků odebírá. To by bylo spravedlivé. Platit poplatky pouze za vlastnictví přístroje je nesmyslné.

A na závěr si vzpomínám na starý vtip: Zastaví policajt občana Ferdu a říká: „Ferdo, ty pálíš na černo pálenku.“ Ferda: „Nepálím.“ Policista: „Ale máš přístroj!“ Ferda: „To mám.“ Policista: „Tak zaplatíš pět stovek pokuty.“ Ferda dává policistovi tisíc korun a on na to: „Za co je těch druhých pět set?“ Ferda: „Za znásilnění.“ „Ferdo, ty jsi někoho znásilnil?!“ Ferda: „Ne, ale mám přístroj.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.