Kdo lže a krade?

Kdysi jedna komunistka vyprávěla, jak zlí byli ti sociální demokraté a národní socialisté v době, když vládli, jací to byli zloději a „hajzli“. Dovolil jsem se otázat, co tedy dělali tito neobyčejně zlí lidé.
„Starosta obce si nechal udělat z obecních peněz cestu ke svému domu,“ odvětila.
„To je všechno?“ divil jsem se.
„Byli to všechno zaprodanci kapitalistů a velkostatkářů, kteří podpláceli starostu.“
„To mu jaksi podstrkávali stokoruny nebo jak?“
„Přispívali různě na obec, ale to nikdy nebylo pro obyčejného člověka, stavěly se z toho různé stavby, ze kterých dělníci nic neměli. Třeba oprava kostela a starosta měl bratrance zedníka, kterému tu práci zadal.“
„Komunisté snad nic neukradli?“ zeptal jsem se odvážně.
„Ne, komunisté nikdy. Neznám skutečného komunistu, který by něco ukradl,“ odpověděla ona komunistka.

Rozhovory s totalitáři jsou stále stejné. Odcházející občanská garnitura vzniklá ještě z demokratického rozhodování lidu je diskreditována drobnými selháními. Zemanův kancléř si dovolil načerno zabít prase. Chtěl si promluvit se soudcem v jisté kauze, což přece prezidentův kancléř nesmí. Babiš dal svým dětem peníze a ony si zažádaly o dotace. Potom jim pomáhal. Možná obešel nějaký předpis, ale stále nevím, co tak hrozného udělal, jako zločin to smysl nedává. Je ve střetu zájmů, který se ovšem konkrétně v ničem neprojevil. To, že oba dávají své platy na charitu není nikde slyšet. Jsou v pozici oněch někdejších předkomunistických garnitur, které už se nemohly účinně bránit nastupující totalitě. Jsou to vlastně směšné figurky se svázanýma rukama, když media, neziskovky, univerzity, umělecká scéna, ale hlavně obrovské vlivné organizace ze zahraničí pracují pro nástup „nového lepšího světa“. Po ovládnutí lokálních struktur a senátu univerzalisty a černými neomarxisty už neovlivňují zvolené orgány ani zahraniční politiku. Lidé jsou zmateni a stokrát opakované lži je ovlivnily. Stojíme v roce 1948. Nastupují „čistí“, kteří nikdy nic neukradli a také neukradnou, protože v budoucnosti už nebude, kdo by je obvinil.

Paradigma současnosti vykazuje jako hlavní symbol absenci nadřízené morálky, která by byla většinou akceptována. Morální hodnotou není národ a přestává být i stát. Jiné hodnoty nefungují jako sjednocující. Vše je podřízeno zájmům politickým a materiálním. Vše až do morku kosti. Nic není ponecháno k nějaké shodě na obecných principech. Morálka se stala pouze nástrojem politického boje. Platí morálka pro druhé, nikoliv pro mne a moji skupinu, pro moji bublinu.