Proč se ze svobody se stala svévole a nezodpovědnost a rovnost nabrala na sebe podobu nepřirozené antropologické rovnosti. Míru svobody a rovnosti kdysi udržoval morální řád vztahující se k určitému kolektivu národnímu a státnímu. Jakmile byla zpochybněna hodnota státu, národa a rodiny, jakmile se začalo hledat, mnohdy za každou cenu, selhání národa a státu, když rodina se stala nepodstatnou, začalo to mít, možná původně nezamýšlené důsledky. Morální řád se neměl k čemu vztahovat (morální řád se vztahuje ke kolektivu a určuje vztahy uvnitř něj). Dnešní problém spočívá, jako vždy, v nějakém omylu, v nějaké nedomyšlenosti. V případě komunistické ideologie se omylně předpokládalo, že lidé budou nadšeně pracovat pro režim s osobním nasazením, protože budou prý pracovat pro sebe, v dnešním případě znehodnocení státních a rodných kolektivů se spoléhá, že morální řád bude uznáván, aniž by se vnímalo, proč existuje a čemu slouží. Tento omyl se mstí stejně jako omyly komunistů.

Pokud se stává kolektiv nedůležitý, společenská morální pravidla se stávají zbytečnými. Svoboda a rovnost, původně kolektivní ideály doprovázející občanství s demokratickým státem existenčně spojené, se staly ideologickými vizemi vztahujícími se pouze k jednotlivci. Svoboda a rovnost už neslouží kolektivu, ale kolektiv je povinen sloužit jim v zájmu jednotlivce, jakéhosi nového člověka, který je „sám sebou“. První chaotický rozpor současného levicového progresivismu je tedy prohlášení státu jako služky, která ovšem je likvidována a ztrácí veškerou úctu a tím i funkčnost.

Pozitivističtí a liberální filozofové – Popper, Meyer, Mill, ale i neomarxisté Husserl, Habermas, Patočka atd. - se předháněli v ideálech vytvářejících „osamoceného jednotlivce“, kterému vzali jeho rodné kolektivy a prohlásili je za „konstrukt“. A to proto, že omezují jeho svobodu. Neuvážili, co to znamená v praxi, když se tyto kolektivy zruší. Konzervativci neměli argumenty, které by proti této zhoubě postavili, pokud se zastávali národa, státu a rodiny, byli obvykle vykázáni jako nacionalisté a xenofobové.

Pomýlená rovnost a cesta k myšlenkovému chaosu

Levicové chápání světa vzniklo ze selhání pravice. Pravice nedokázala reagovat na násilné rasistické projevy, selhávala v řešení materiálních rozdílů a chudoby. Humanistický aktivismus se uchýlil do rukou levice. Původně se čekalo na úspěchy sovětského bloku, podle kterého by se věci řešily. Šokem se staly zprávy o zločinech komunistů a pokračující neschopnost komunistických států nějak řešit lidská práva, demokracii a příznivý hospodářský vývoj. Totalitní komunisté, počínaje Stalinem, se odloučili od marxismu a uznali rodné kolektivy a stát, protože poznali, že bez těchto kolektivů a přirozené sounáležitosti k nim nelze existovat. Stalin obnovil stát a vlastenectví a tím zachránil komunistický režim a komunistické státy před zánikem. Pouze nebylo jasné, jak postupovat dál, totalita nedovolovala vývoj. Vládnoucí kamarila měla obavy ze změn. Zakonzervoval se jakýsi nefunkční kompromis.

Západní levici pomalu docházelo, že blahobyt je tvořen tržní ekonomikou. Tržní ekonomika ovšem vytváří nerovnost jako neodmyslitelnou součást systému. Rovnost ekonomická byla tedy levicí zavržena, boháči byli vzati na milost, zatímco rovnost ras, rovnost muže a ženy, rovnost kultur, rovnost sexů a vůbec rovnost všeho se vším vypadala jako neškodná. Levici zachvátila posedlost rovností. Ideály neomarxistů už ve svých základech obsahovaly chaos. Všichni lidé si měli být naprosto rovni, ale obrovská nerovnost v materiálním statusu jako by nebyla vnímána a bylo odmítáno ji kritizovat.